~3. kapitola

6. června 2011 v 20:29 | Drow
O dva roky dříve

Utíkali jsme chodbou a protože bylo dávno po večerce, tak jsme se snažili nenadělat příliš hluku. Což jde vždycky těžko, když máte záchvat smíchu. On totiž pohled na školníkovu kočku nabarvenou na růžovo je moc pěkný. Něco se Pobertům musí nechat - občas vědí jak na to.
Nakonec jsme se ruku v ruce dostali s Regulusem do zmijozelského sklepení.
"Tak pojď, " usmál se a objal mě okolo ramen. Vešli jsme dovnitř a zamířili rovnou k našim obvyklím místům, kde seděla Inna, Narcisa, která mimořádně nebyla s Luciusem, a Barty.
"No konečně," usmála se Inna při pohledu na nás. "Už jsme se chtěli vsázet o to, jestli se vůbec někdy dáte dohromady," dodala a pohlédla na Bartyho. Ten jenom protočil oči v sloup, sáhnul do kapsy a podal jí jednu minci.
"Takový obchody..." poznamenal Regulus, sednul si na pohovku a stáhnul si mě na klín. On si vždycky dělal co chtěl a možná to mě na něm přitahovalo. Přitáhl si mě k sobě a políbil mě.
"No super, teď se budou pořád muchlovat," ozval se Barty opovržlivě. Všichni jsme věděli jak on pohrdal vztahama.
"Nezáviď," odpověla Inna za nás.
"Má pravdu," odlepil se ode mě Regulus.
"Ocucávat se tady přede všema? Ne, děkuju, mám na starosti důležitější věci," hodil na něj významný pohled.
"Myslím, že Brumbál přežije, když si najdeš holku," popíchla jsem ho.
"Do mých starostí se laskavě nepleť," prsknul na mě.
"No tak, no tak," pronesl svým typickým povýšeným hlasem a ukončil debatu. Byl to on kdo tu měl "hlavní slovo". Ale nikomu to nevadilo. "Brody, jděte s Innou a Narcisou na pokoj, potřebuju něco probrat s Luciusem," zašeptal mi do ucha s pohledem upřeným na Luciusovi, který se blížil k našemu stolu.
"Jasně," odpověděla jsem. Pokynula jsem na holky a nechali jsme je o samotě. Překvapilo mě, jak jsem byla podvojná. Ale cítila jsem, že Regulus ví co dělá.
S pocitem, že tenhle den dopadl nejlépe jak mohl jsem usnula ve své posteli. Od teď bude všechno jiné, pomyslela jsem si. Zmijozelští málo kdy měli mezi sebou nějaká pouta, ale když už tak byla mimořádně silná. A cítila jsem, že právě tohle je ono. Ikdyž jsme s Regulem spolu chodili ,technicky vzato, jenom ode dneška, znali jsme se už šest let. On nebyl sukničkář jako jeho bratr. Ten rozdíl mezi nimi byl šíleně veliký.
Ale byla jsem ráda, vybrala jsem si správně. Vybavila jsem si Regulův obličej a spokojeně jsem usnula.



Současnost

S výrazem největšího odporu a pohrdání se Sirius usadil do nejbližšího křesla. Probodávala jsem ho pohledem a posadila jsem se do protějšího křesla. Chvíli bylo naprosté ticho, zřetelně jsme slyšeli hlasy z vedlejší místnosti a to i přes tlusté dveře. Jen tak si tam seděl se založenýma rukama a se svým typickým blackovským úsměvem.
"Proč to děláš?" zeptala jsem se bez sebemenšího náznaku zájmu o to bavit se s ním. Posměšně si odfrkl a začal se rozhlížet po místnosti.
"Víš kde teď jsme?" odbočil s klidným tónem od tématu. Chvíli vyčkal, jestli něco neodpovím a potom pokračoval. "Dům jedné kouzelnické rodiny. Skrývali se i s malýma dětma před Voldemortem téměř rok. Stěhovali se každý druhý týden. Tady je nakonec zabil, jenom kvůli tomu, že s ním odmítli spolupracovat," začal zvyšovat hlas. "Vidíš proč to dělám?! Protože nechci aby celej kouzelnickej svět padl kvůli nějakýmu psychopatovi jako je Voldemort! Narozdíl od tebe! Celou dobu si nečinně přihlížela, bylo ti úplně jedno co se děje přímo vedle tebe! A ještě jsi plně podporovala mého zpropadeného fanatického bratříčka! Takže, pokud by někdo měl položit takovou otázku, jsem to já a teď se tě ptám, proč to děláš?!"
"Víš moc dobře proč to dělám," odpověděla jsem jako pravá aristokratka ledově, bez náznaku citu. Ale pořád i po těch letech bolelo o tom mluvit. "Víš moc dobře proč to dělám. Svoje komplexy sem laskavě nezatahuj. Vím, že svého bratra nenávidíš-"
"Není to můj bratr," přerušil mě.
"Dobře, vím, že nenávidíš Reguluse, ale nemusíš se mu mstít na úkor ostatních. Jsi si jistý, že to vyjde?!" zeptala jsem se naposledy rázně.
"Naprosto," odpověděl okamžitě. "Znamenala si pro něj víc, než si myslíš." Mýlil se. To Regulus znamenal pro mě mnohem víc než si Sirius dovedl představit. Znamenal pro mě víc, než jsem si sama dovedla představit.


O dva roky dříve


"
Slečno Carrowová!" napomenula mě McGonagallová už potřetí. "Jestli vás to tady opravdu tak nudí, zkuste alespoň předstírat, že vás to zajímá," ztrácela svou trpělivost.
"Omlouvám se," pronesla jsem potichu. Profesorka se otočila a pokračovala ve svém výkladu. Regulus sedící vedle mě se usmál. Očividně se celou tou situací dobře bavil. Ačkoliv jsem od začátku hodiny měla mizernou náladu a celé mě to tady štvalo, tak mě svým úsměvem přesto nakazil.
Od toho večera v učebně uběhl týden. Během toho týdne jsme se s Regulusem sblížili tak, jako nikdy dřív. Byla jsem šťastná, protože jsem konečně našla někoho ke komu jsem patřila.
Po skončení hodiny jsme se ruku v ruce vydali na další. Milovala jsem jeho doteky. Každá chvíle kdy byl se mnou byla úžasná a já chtěla aby to nikdy neskončilo. Usmál se a objal mě kolem ramen, jak on to dělával. V tuhle chvíli jsme byli jenom on a já. A pohrdavé pohledy nebelvírských jsem ignorovala. Zprvu mě to trochu mrzelo, nikdy jsem nepochopila, proč spolu tyhle dvě koleje nemohly vycházet.
Rugulův názor na tuhle věc jsem znala až příliš dobře. Podle něj to byli namyšlení pitomci, kteří si nezasloužili naší pozornost. Možná, že měl pravdu, usoudila jsem z pohledu který na mě hodil Sirius, kterého jsme omylem potkali. Jakmile ho Regulus spatřil, něžně mě políbil a potom se na něj pohrdavě ušklíbl. Bylo mi jasné, že tohle není cesta jak se Siriusem dobře vycházet, ale co na tom záleželo. Měla jsem Reguluse a na něm záleželo. Znovu mnou projel blažený pocit, když se na mě usmál.

Ten den měl Regulus trénink. Slíbila jsem, že se na něj půjdu podívat a tak jsem teda byla. chtěla jsem ho podpořit. Nikdy jsem sportům neholdovala, zvláště to šílenství okolo mi vadilo. Vždycky jsme to byli já a Narcisa, které jsme si od toho udržovali odstup. Teď jsem se ale vracela z tréninku a nebylo to zas tak špatné. Uzavřela jsem se do myšlenek, jaké by to bylo, kdyby přece jenom Zmijozel porazil ten Nebelvír...
"Au," vykřikla jsem já a nějaká holka se kterou jsme se omylem srazili. Nedávala jsem pozor na cestu a ona taky ne.
"Dobrý?" zeptala se.
"Jo, v pořádku, ale tvoje taška-" ukázala jsem na její brašnu, která ležela na zemi.
"Jasně," vydechla, jakoby si toho nevšimla a začala sbírat věci, které jí vypadaly. Beze slova jsem se sehnula a pomohla jí.
"Ty jsi ze Zmijozelu, že jo?" zeptala se znovu. Na můj vkus se možná moc ptala.
"Ano, jsem. Ty jsi z Nebevíru, nemám pravdu?"
"Jo, Anna, pátý ročník," usmála se a hůlkou odstranila vylitý inkoust.
"Brody, šestý ročník," usmála jsem taky.
"Zajímavý, já ze Zmijozelu skoro nikoho neznám."
"Jsme na tom stejně - neznám skoro nikoho z Nebelvíru. Až na ty vaše známé firmy jako Potter nebo Black, o těch snad slyšel každý."
"No to máš pravdu," zasmála se. "A to ani nevíš co provádějí ve společence. Ale je pravda, že občas je to sranda..."
"Tak to mi musíš někdy povyprávět," nahodila jsem běžnou frázi. Ale v tomhle případě mě to docela zajímalo, jednalo se o něco, co se u nás nedělo. Navíc jsem stála o to sblížit se s tou holkou. Vypadala mile.
"Klidně, ale udělej si čas, je toho opravdu hodně," zasmála se. Konverzace pokračovala, stáli jsme v chodbě a povídali si. Přišlo mi to skvělé, takhle spontální jsem už dlouho nebyla. Občas okolo nás někdo prošel, ale nevěnovali jsme tomu pozornost. Až když to byla pro mě ta nejdůležitější osoba - právě se vracel z tréninku.
"Ahoj," pozdravila jsem, když už byl konečně u nás. Nic neodpověděl, jenom mě chytil za ruku a nanávistně pohlédl na Annu.
"Kdo to je. Ty se bavíš s nebelvírskýma?" zeptal se chladně, když si všiml její zlatočervené kravaty.
"Ehm, to je Anna," odpověděla jsem potichu. Tohle bylo špatný, moc špatný. I Anna se zdála být zamlklá, ale v jejích očích zářila odvaha.
"Předpokládám, že mudlovské šmejdka. Nebelvír je jich plný," pronesl povýšeně a objal mě okolo pasu.
"Ano, máš pravdu. Moji rodiče jsou mudlové, ale to mě nedělá o nic horším kouzelníkem než si ty, nebo Brody," nedechla se hrdě a neuhnula pohledem od Reguluse.
"Ts," uchechtl se posměšně. "Pojď, tohle nemáme za potřebí," kývnul na mě a vydali jsme se ke sklepení.
"Ale," zašeptala jsem. Ani jsem nevěděla co jsem chtěla říct.
"Je to jenom šmejdka," prohlásil arogantně a schválně nahlas, aby to slyšela i Anna. Nevěděla jsem co mám dělat, takže jsem mlčky pokračovala s Regulem a snažila jsem se nemyslet na Annu.






Součastnost

"Nemá cenu tady debatovat. Urychlíme to, abychom tady neztráceli příliš času."
"Tohle je asi jediné na čem se my dva shodneme," usmál se ironicky Sirius.
"No, každopádně, teď jsme spojenci, takže musíme spolupracovat," prohlásila jsem, ikdyž s velkou nechutí. "Takže, jaký je tvůj názor na věc?"
"Hm, překvapuješ mě, ty a spolupracovat..." začal se do mě zase navážet. Začínala jsem ztrácet trpělivost. Kde jsou ty časy, kdy jsem nemusela nic řešit?
"Ušetři si to laskavě, ano!" zadržela jsem ho hned na začátku.
"Dobře, jak chceš. Prostě začneš znovu chodit na ty večírky "pro lepší" a začneš se vtírat do jeho blízkosti. Sváděj ho, tak jako si to udělala už jednou. Dostaň ho do postele a potom se staň jeho holkou a projevuj zájem o Voldemorta a věci okolo něj. On ti to pak postupně všechno poví."
"Jak si můžeš být jistý, že to půjde tak jednoduše? Jak víš, že se mi povede získat jeho důvěru?"
"Myslím, že si jeho důvěru nikdy neztratila, vždycky si tancovala jak on pískal," usmál se posměvovačně. Znovu jsem to ignorovala. "Stačí jenom říct, že dřív si byla ještě hloupá a nechápala si všechny ty věci správně. Řekneš, že teď už jsi rozumná a že si vážíš toho kdo jsi a jakou máš krev," ukončil monolog. Měla jsem sice pár výhrad, ale vcelku byl jeho nápad dobrý. Mohlo by to vyjít. Ale pořád jsem z toho měla špatný pocit...



O dva roky dříve...

Pevně mě chytil za ruku a rychlou chůzí jsme pokračovali chodbou. Mlčel, ani se na mě nepodíval.
"Au," sykla jsem, když mě stisknul ještě pevněji. Podíval se na mě a přitáhnul si mě k sobě. S nečitelným a nic neříkajícím výrazem mě vedl dál hlouběji do hradu. Ztrácela jsem se, nevěděla jsem, kdy se nacházíme. Polkla jsem naprázdno a cítila jsem jak ve mě stoupá nervozita. Najednou se zastavil, pustil mě, rozhlédl se po chodbě a potom otevřel dveře od jedné staré, pravděpodobně dávno zapomenuté,mstnosti. Kývl hlavou na znamení toho, abych vešla dovnitř.
Dolehl na mě chlad a vůně starého tlejícího dřeva. Otočila jsem se, abych mu viděla do tváře a vyčkávala jsem.
"Můžeš jít, jestli chceš," řekl s naprostým klidem a probodával mě pohledem. Chvíli mi trvalo, než jsem dokázala zpracovat tuhle informaci. Táhl mě přes půlku školy, jenom aby mi řekl, že můžu jít? Ne, rozhodla jsem se zůstat. Jestli měl nějaký důvod, proč mě sem táhnul, chtěla jsem to vědět.
"Proč bych to dělala?" zeptala jsem se. Cítila jsem, že v tom bylo něco víc.
"Co to bylo za holku?". Mlčela jsem. Nevěděla jsem co mu mám odpovědět. "Ts," odfrknul si posměšně. "Víš proč aristokracie přežívá?"
Zavrtěla jsem hlavou. Očividně mě měl tam, kde chtěl.
"Jsme čistí. Udržujeme si odstup od těch nedůležitých," začal zvyšovat hlas. "Jak je možné porovnávat někoho s čistou kouzelnickou krví s někým kdo se narodil prachobyčejným mudlům!?...Mám tě rád," začal znovu normálním hlasem. "Mám tě opravdu rád-"
"Já tebe taky," přerušila jsem ho a přiblížila jsem se k němu. Nechtěla jsem se s ním hádat. Byla jsem ochotná přistoupit na cokoliv. "Omlouvám se," pronesla jsem potichu. "Neměla jsem s tou šmejdkou mluvit..."
"Časy se mění, Brody," podíval se mi přímo do očí a pohladil mě po vlasech. "Nechci ti bránit v tom se stýkat s kým chceš. Ale v tom případě bychom nemohli být spolu," pronesl rázným hlasem.
"Ne, ne, ne. Já chci být s tebou. Nepromluvím už s žádným mudlovským šmejdem," promluvila jsem rázně.
"Ty jsi čistokrevná. Važ si toho. Zachvíli to bude mít opravdu význam. Pán Zla bojuje za práva čistokrevných a já k němu patřím. Jsem Smrtijed," vyhrnul si levý rukáv a odhalil Znamení Zla. Chvíli mi trvalo, než jsem to zpracovala. Začalo mi docházet, že tohle je ten okamžit, kdy se musím rozhodnout. Mlčky jsem zírala na lebku a proplétajícího se hada.
V hlavě mi to začalo šrotovat.....Blik, dopis od Barbary. Blik, Alectino fanatické řeči letos o prázdninách. Blik, had proletený okolo lebky. Blik, Regulovo pronikavé oči. Blik, ...Tady venku pomalu, ale jistě zuří válka. Je to vidět na lidech, jsou celkově zamlklejší a uzavřenější...Blik, Annin kamarádský úsměv. Blik,...Kouzelnické společenství se začíná dělit na tři tábory...Blik, Bartyho ironický úšklebek. Blik,...lidé si dávají velký pozor na to co říkají a s kým se scházejí...Blik, "...nepoznáš lásku, ani když jí máš před nosem...". Blik,...Jakou stranu si zvolíš ty, je jenom na tobě...





Byla jsem rozhodnutá. Pohlédla jsem na něj a usmála jsem se. Chytila jsem ho za ruku. "Budu tě ve všem podporovat. Stanu se pravou čistokrevnou dámou."
Na tváři se mu objevil ten typický úsměv. "Vybral jsem si správně," prohlásil a políbil mě. Byla jsem šťastná. V tu chvíli jsem si byla naprosto jistá, že jsem se rozhodla správně.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Veronika Dvořáková Veronika Dvořáková | Web | 6. června 2011 v 20:39 | Reagovat

Zajímavá fotka v záhlaví :)

2 Áňa Áňa | Web | 6. června 2011 v 20:42 | Reagovat

Hezké ;)

3 Leana Kailien Leana Kailien | Web | 8. června 2011 v 18:06 | Reagovat

Opravdu zajímavá kapitola.

4 c-r-a-z-y--l-a-zy c-r-a-z-y--l-a-zy | Web | 12. června 2011 v 12:25 | Reagovat

fakt dobrý. Super nápad

5 luciasek9 luciasek9 | 13. srpna 2011 v 1:11 | Reagovat

Ahoj :D tak se zase po 10 letech  ozývám :D ....  I když, já své povídky ještě nemám přepsané do PC ani :D .. No, každopádně bylo to dobré, ale já jsem spíš na takové ty milostné problémy a zápletky, než ty akční :D ale moc se mi to líbilo ;) jen tam toho mohlo být víc.. jako o nich, o tom jejich vztahu, víš ? :)  Ale super ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama