•18. kapitola - Co na srdci...

12. června 2011 v 20:39 | Drow
Držel jsem hůlku v ruce na kterou ona nedosáhla. Bylo zábavné sledovat její bezmocný a zároveň pobavený výraz.
Chvíli jsme zírali jeden na druhého. Fascinovali mě její tmavé oči a ofina, která jí padala do obličeje. Dnes jí to mimořádně slušelo. Už jsem začínal povolovat ruku a vzápětí jí vší silou stáhla dolů a ladně se otočila zády ke mě. Rozesmálo mě, když se sama "objala" mojí rukou. Měl jsem jí v pasti. Když si to uvědomila, taky se rozesmála. Projel mnou příjemný šok, když jsem se v tom zmatku omylem dotknul jejího ňadra. Nevypadala ale, že by si všimla.
Stáli jsme tělo na tělo. Opatrně jsem jí přitiskl k sobě a volnou rukou jsem se dotkl jejích vlasů. Nečekal jsem, že mě bude tak lákat, i když bude oblečená. Potěšil mě její zrychlený tep, byl jsem rád, že jsem jí nenechával chladnou. Povolil jsem ruku a vzápětí se otočila jako kolotoči. Což znamenalo, že jsme zírali do očí toho druhého z takové blízkosti jako ještě nikdy. Nebyl jsem si jistý kam tohle míří...


Pomalu jsem začal sundavat svojí ruku, přece jenom, nechtěl jsem jí vyplašit. Ještě chvíli se naše pohledy protínali a pak sklopila zrak. Došlo mi, že jsme překročili únosnou míru a měl jsem v úmyslu se vzdálit.
Znovu se na mě podívala, nadechla se a postavila se na špičky. Zavřela oči a spojila naše rty. Lehoučce, skoro necitelně mě políbila. Potom se maličko odtáhla, ale pořád zůstávala v mé bezprostřední blízkosti. Cítil jsem její rty na mých, už jenom ten dotek byl úžasný. Několik sekund jsme stáli jako přimražený, spíše přilepený. Neodvažoval jsem se pohnout, zato ona si pomalu začala pohrávat s mým dolním rtem. Chvíli jsem si užíval jejích polibků a potom jsem připojil k její lákavé hře. Rukou jsem jí hladil po zádech, ona se zase věnovala mým vlasům.
Líbala s neskutečnou jemností a opatností, snad jako kdyby se bála. A přece ve mě tenhle polibek vyvolal mnohem větší vzrušení a touhu než kdykoliv s Kaileen. Nic okolo v tuhle chvíli neexistovalo. Jenom ona a já. Úplně jsem se ponořil do polibku s ní.
Přejel jsem jí jazykem po rtech a ona se příjemně zachvěla. Zrychlila svoje tempo a celá tahle hra dostala nový rozměr. Mnohem intenzivněji jsem začal vpíjet moje rty do jejích a dokonce i ona zapojila svůj jazyk.
Pak náhle znovu zvolnila tempo, odtáhla se a chvíli jsme se dívali jeden druhému do očí. Teprve teď jsem si uvědomil, že její oči nebyli černé - ale tmavě hnědé. Na tváři se mi objevil úsměv, stejně jako jí. Pořád jsem cítil to příjemné mrazení v kostech. Sklopila zrak a úsměv na tváři se jí pokřivil. Pohladil jsem jí po vlasech a vrátil jeden neposlušný pramen, který jí padl do čela zpátky na svoje místo. Toužil jsem to po tom se jí dotýkat. Hladil jsem jí po vlasech a užíval jsem si jejich hebkost. Znovu se usmála a začervenala se. To jsem u ní viděl poprvé.
Už už se nadechovala, jako kdyby chtěla něco říct, pak ale jenom smutně povzdechla. Nechápal jsem co se stalo. Letmo mě znovu políbila, ale ani jsem nestačil zareagovat a vysmekla se mi z náruče a byla pryč.




Běžela jsem chodbou a vůbec jsem netušila kam. Prostě jsem potřebovala být v pohybu.
Byla jsem na sebe naštvaná. Jak jsem to mohla nechat zajít tak daleko?! Nesměla jsem s ním být, prostě to nešlo. Nesměla jsem se s ním líbat, vždyť moji kamarádi ho nesnášeli. A navíc, to hlavní. Neměla jsem jsem sama sobě dovolit se do něj zamilovat. Kdybych si už od začátku držela od něj odstup, nebyla bych v takové šlamastice.
Nesměla jsem ho líbat. Můj nejlepší polibek v životě se nikdy neměl stát.
Bezmyšlenkovitě jsem zamířila do Velké síně. Bylo štěstí, že byl zrovna čas večeře. No, nevím jestli štěstí. Znamenalo to, že tam bude on a já, zvláště díky tomu jak zbaběle jsem utekla, jsem nevěděla jak na to zareaguje. Znovu jsem měla břicho plné motýlků, jakmile jsem si vybavila jeho tvář. A s jeho tváří přišel i ten osudný polibek. Už jenom cítit jeho hebké rty na těch svých byl ohromující pocit.
V tuhle chvíli jsem byla totálně na dně. A zároveň jsem se vznášela blahem. Moje tělo se přímo otřásalo pod náporem všech těch pocitů.
Takže shrnuto: Políbila jsem kluka, který se mi už dlouho strašně líbil. A on mě políbil nazpátek. Tím polibkem jsem si akorát stvrdila, že jsem do něj zamilovaná. To prostě poznáte. Dala bych cokoliv za to, abych teď mohla být s ním.
Na druhou stranu, políbila jsem zmijozeláka, ještě k tomu Siriusovo bratra. Navíc hned potom jsem zdrhla jako ten největší zbabělec na světě. Nevěděla jsem, jak je na tom on s citama ke mě a jestli si se mou náhodou jenom nehraje. Od teďka se mi mohl kdykoliv vysmát před celou školou a dělat si ze mě srandu až do konce světa, ikdyž jsem pevně věřila, že byl opravdu takový jakýho jsem ho znala. To poslední, co bych teď chtěla, je se s ním setkat.
Automaticky jsem zapadla vedle Lily a naložila jsem si na talíř první co jsem viděla. Upřímně, jídlo bylo to poslední co mě v tuhle chvíli zajímalo.
Za celou dobu jsem nepromluvila ani slovo a snažila jsem se co nejvíc nevnímat okolí, prostě vypnout a soustředit se sama na sebe. Teda na to, co k němu vlastně cítím a nad tím, jestli je vůbec tahle situace tak vážná jak jsem jí brala. Ale v tuhle chvíli jsem názory měnila ze sekundy na sekundu, takže hned mi to celý připadalo jako šílenej průser...Potřebovala jsem si lehnout.
Vstala jsem, zamumlala jsem pár slov bráchovi, který se zase na něco vyptávat a s úmyslem odejít a nenadělat dneska další problémy jsem rychlým krokem zamířila ven.
"Počkej," zastavil mě, téměř u dveří, dětský hlásek.
"Ano?," otočila jsem se překvapeně. Předemnou stál nějaký maličký prvák a držel v ruce mou tašku.
"Tohle ti posílá Regulus Black," vrazil mi jí do ruky a odběhl ke zmijozelkému stolu. Zmateně jsem ho sledovala, dokud si nesedl na své místo a potom jsem pohledem přejela celý jejich stůl, dokud jsem nenašla tu jedinou tvář kterou jsem v tuhle chvíli chtěla vidět. Seděl na druhém konci stolu a o něčem konverzoval se spolužáky. Když ale zachytil můj pohled, usmál se tím způsobem, kterým to uměl jenom on a prstama lehce ťukal po stole. Chvíli jsem tam jenom stála a nedokázala jsem odtrhnout svůj pohled od toho jeho pohledu. Pak jsem se přece jenom vzpomatovala a konečně jsem odešla se síně.



Pokud jsem měl nějaké pochybnosti o Gillian a o tom jestli dělám tu správnou věc, všechno se rázem smazalo. Byl jsem pevně rozhodnutý, chtěl jsem jí.
Letmo jsem jí pozoroval jak mlčky seděla u stolu a očividně nad něčím usilovně přemýšlela. Chtěl jsem získat její pozornost, upřímně, doufal jsem, že jsem já ten o kom přemýšlí. Zavolal jsem si k sobě jednoho kluka z prvního ročníku, podal jsem mu její tašku, co si zapoměla v učebně a přikázal jsem mu, že jakmile se Gillian zvedne ze stolu, donese jí tu tašku. Bezeslova poslechl.
Dál jsem se bavil se Sebastianem a když už konečně odcházela, jakoby náhodou jsem na ní pohlédl a pozoroval její zamyšlený a trochu zmatený výraz. Na tváři se jí objevil letmý úsměv a ještě pěknou chvíli tam stála a vyměňovala si se mnou pohled.
"Na co tak zíráš?" ozval se Sebastian a otočil hlavu. Ale to už byla dávno pryč.
"Podívej se na ten jeho úsměv, ten kouká po nějaký holce," pronesla znalecky Kara. Neodpověděl jsem, sklonil jsem hlavu a usmíval jsem tomu, jaký šílený průser tohle bude.
"Heleme se," zašklebil se Sebastian. "Tahle? Myslel jsem, že se ti nelíbí," ukázal na Kaileen, která čirou náhodou seděla tím směrem.
"Tahle to opravdu není," pronesl jsem znechuceně.
"Ale je v tom holka," usmála se vítězoslavně Kara.
Náš velice perspektvní rozhovor znenadání přerušil Lucius.
"Pojď se mnou," přišel a poklepal mi na rameno. Očividně se jednalo o něco důležitého, jak jsem poznal z jeho tváře. Přikývl jsem, rozloučil jsem se s ostatníma a vydal jsem se za ním. Beze slova jsme odešli ze síně a pokračovali až ke kabinetu učitele obrany. Ušklíbl jsem se. O copak se asi jednalo? Bez zaklepání jsme vešli dovnitř, bylo jasné, že nás už dávno čekal.
"No konečně," přivítal nás mile. Namyšlenec jeden.
"Soustřeďme se na to proč tu jsme, ano?"
Povytáhl si levý rukáv. "Volá nás...Všechny," ušklíbl se. Očividně mu dělalo dobře, že z nás tří byl u Pána nejoblíbenější. "Za deset minut u Hagridovi hájovny. A ať vás nevidí celá škola, prosím."
Pohlédl jsem na Luciuse a přikývl jsem. "Můžete jít...Teda, pardon, aby to nevypadalo blbě, že si ke mně jen tak chodíte na návštěvu, vypracujte mi zvláštní úkol. Jeden pergamen o metodách bystrozorů," usmál se posměšně.



Ležela jsem na posteli. Kolik bylo hodin? Sedm, deset nebo dvě ráno? Nedůležitý údaj. Ale fakt, že všichni už dávno spali naznačoval, že nejbližší odhad byl dvě ráno. Ta doba co jsem ležela na posteli se zdála být nekonečná. Jenom jsem nedokázala určit jestli nekonečně dlouhá nebo nekonečně krátká. Bylo to jako několik století scvrknuté do jedné vteřiny. A znovu se mi vybavil jeho úsměv a uhrančivý pohled. Za tu dobu jsem tam ležela jsem vymyslela tisíc situací a scénářů ve kterých vždycky figuroval on a já. Začínala jsem bláznit. Nedokázala jsem na něj přestat myslet. Jo, byla jsem v tom až po uši. Hlasitě jsem si povzdechla a otočila jsem se na druhý bok. Snažila jsem se jeho tvář dostat pryč ze svých myšlenek. Usilovně jsem hypnotizovala knížku která ležela na Lilyině nočním stolku. Co jsem pochopila z názvu, jednalo se o nějakou knihu o nějakou mudlovské hudební skupině. V mudlovské hudební sféře jsem se nikdy nevyznala, všechna ta jejich hudba mi přišla stejná. Všichni hráli na úplně stejné nástroje...Prohlížela jsem si fotografii nějakých čtyř kluků na obálce. Jeden měl úplně stejně černé vlasy jako Regulus. Regulus, usmála jsem se té myšlence na něj. Jeho úžasně zeleno modré oči. Jak se vůbec tyhle dvě barvy mohly promíchat do takových úžasných odstínů jako u něj? Navíc, vždycky jsem měla obrovskou slabost pro kluky s delšími vlasy. A navíc v jeho přítomnosti jsem se vždycky cítila...No prostě tak jako s nikým jiným. Bylo to vzláštní. Líbilo se mi, že nebyl takový jako ostatní kluci. Bylo na něm něco speciálního čemu jsem prostě nemohla odolat. A navíc s ním byla docela zábava. A byl očividně hodně chytrý. A co jsem byla já?
Zoufale jsem popadla polštář a přitiskla si ho na hlavu. Chtěla jsem se schovat, přišla jsem si tak ubohá. Proč zrovna já? Znovu jsem měla ten podivný pocit, ten který máte vždycky když víte, že máte grandiózní průser.
Nejvíc mě ale trápilo, že nikdo z mých přátel by mě pravděpodobně nepochopil. Otočila jsem se na druhý bok a pro změnu jsem hypnotizovala svůj noční stolek. A ne a ne usnout...


Čekal jsem s Luciusem na místě přesně jak jsme se domluvili s Burkem. Ten pitomec pořád nikde.
"Víš o co se jedná?" zeptal jsem se Luciuse abych prolomil to nekonečné ticho.
"Ne konkrétně," odpověděl po chvíli. "Ale odhaduju to na nějakou větší akci, když očividně svolává všechny svoje věrné...I nás, kteří jsme pořád ve škole a zmizímě Brumbálovi přímo před nosem."
"Jo, asi máš pravdu..." přikývl jsem. Znovu nastalo ticho. "A jak to jde s Narcisou?" zeptal jsem se na první věc co mě napadla. To ticho bylo totiž nesnesitelné.
"Ta je úplně v pohodě," zašklebil se potěšeně. "Mám jí v hrsti, nemůže to být lepší, je to pravá aristokratka."
Byla tma, neviděl jsem mu do tváře, ale z tónu hlasu se dalo perfektně vyčíst, že je spokojený za svůj úlovek. Bylo mi Narcisy líto.
"Hm, tak to se máš," řekl jsem neutrálně. Ale štvalo mě jak o ní smýšlí.
"To víš, ale se svatbou bych rád počkal. Nechci se uvázat takhle brzo." Tomu jsem se ale musel zasmát. Lidi jako my jsou svázaní už odjakživa.
"Předpokládám, že není jediná..." konstatoval jsem.
"Ne, to ne," odpověděl po chvíli. "Proč nevyužít pohostinosti některých mladých dívek," zasmál se arogantně. Smutné na tom bylo, že tohle bylo naprosto běžné. "Neboj, slyšel jsem, že si budeš brát Darmenovou, to je taky skvělá partie. A navíc máš spoustu času na to si užívat," začal mi dávat rádoby bratrské rady. Jak já ho nesnášel. Díky bohu, že byla tma. Aspoň neviděl jak se tvářím.
Naštěstí se tu konečně objevil Burke. Zavedl nás hlouběji do Zapovězeného lesa a společně jsme se přemístili.



Chtěla bych poděkovat všem kteří čtou moje povídky. Je to pro neskutečná pocta, snažím se zlepšovat a ikdyž vím, že moje povídky ani zdaleka nejsou nějak výborné, jsem ráda, že jsem se do toho vrhla a je to celkem příjemný pocit, podívat se na ty kapitoly které jsem napsala. Občas se teda docela stydím za to jak jsem to celé napsala, ale to k tomu asi patří. Ve svých povídkách hodlám pokračovat, minimálně svoje dvě povídky chci dokončit a mám v hlavě několik nápadů na nové povídky. Přes léto ale pravděpodobně nic nestihnu, mám dost nabitý program. Tímto se s "váma" (jestli to teda někdo čte :D) chci rozloučit na ty dva měsíce. Na začátku dalšího školního roku určitě chci pokračovat :)...Možná že stihnu napsat ještě něco do začátku prázdnin, kdo ví.

Užijte si prázdniny jak nejlépe to půjde ;)

xoxo
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Leana Kailien Leana Kailien | Web | 13. června 2011 v 16:20 | Reagovat

Tak to doufám, že to stihneš, co já bez toho budu dělat? No, co naděláme, kdyžtak se na tvoje příběhy budu těšit po prázdninách.

2 Marcelka Marcelka | E-mail | Web | 13. července 2011 v 17:21 | Reagovat

čauky, na mém blogu sdružuje všechny HP povídkaře, tak pokud píšeš, tak se přidej :-D

3 luciasek9 luciasek9 | 11. října 2011 v 19:20 | Reagovat

ahoj :) kdypak bude další ? :) no jo... ten náš Regulus :O... ÁÁaach :D

4 wicky1239 wicky1239 | E-mail | Web | 23. října 2011 v 19:02 | Reagovat

ahoj :) prepáč že ťa s takýmto otravujem. prosím ťa hlásla by si za mňa na tejto stránke : http://gd-mcr-30stmsvet.blog.cz/1110/anketa-o-postup-do-2-kola-sonbu
som tam ako wicky1239
Ďakujem

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama