Ani jsem si neuvědomil, jak dlouho jsem neseděl na koštěti. Prakticky od příjezdu do Bradavic. Už mi to začínalo chybět, takže jsem byl neskutečně rád, když Sebastian přišel s prvním letošním tréninkem. Měli jsme asi tři nové hráče a potřebovali jsme se zesynchronizovat. Ale, hlavně šlo o ten pocit. Vyšel jsem ze šatny s koštětem v ruce a zhluboka jsem se nadechl svěžího podzimního vzduchu. Na to, že bylo září bylo mimořádně hezky. Hlavně ale Sebastian byl rád, že nepršelo, měli jsme tudíž nejlepší podmínky pro trénink.
Vyměnili jsme si pohledy a s přikývnutím jsem nasedl a vzlétl. Okamžitě jsem nabral rychlost a vítr mě začal šlehat do tváře. Obletěl jsem kolem hřiště a se zavřenýma očima jsem si užíval ten pocit, když vám lem pláště málem nestačí a vlasy vám neposlušně poletují ve všech směrech. Jak jsem mohl zapomenout?! Ta volnost pohybu byla až náviková. Provedl jsem jednu ze svých oblíbených otoček a nahlas jsem se zasmál. Znovu jsem se otočil, tentokrát hlavou dolů a vzlétl jsem vysoko nad hřiště. Zastavil jsem se rozhlédl jsem se po hřišti. Všichni se zatím rozlítávali. Podíval jsem se na horizont na zelenou krajinu obléhající celé bradavické pozemky a znovu jsem se zhluboka nadechl. Ale to už jsem zaslechl Sebastiana svolávajíc všechny k sobě, takže jsem plnou rychlostí vyrazil střemhlav dolů. Provedl jsem další kličku a zařadil jsem se do kroužku okolo něj.
"Ty ses vždycky musel předvádět," konstatoval kapitán. Jen jsem pokrčil rameny, co mu na to taky odpovědět? "Tak pojď, musíme zaučit nováčky..."
