Stejně se všichni sejdem v pekle...

7. dubna 2011 v 19:39 | Drow |  Jak to vidím já....
Jako malá jsem se vždycky bála čertů. Vždyť jsem taky přece jednoho měla pod postelí, tím jsem si byla naprosto jistá. Ožíval vždycky když jsem se dívala, vždycky když byla tma. Proto jsem musela mít na chodbě rozsíceno a jakmile jsem ulehla do postele tak zavřít oči. Pamatuju si vždycky ten strach, když jsem se probudila v noci nebo když jsem nemohla usnout. Moje fantazie se vždycky rozjela na plný obrátky a příšery jsem ve tmě viděla všude.

Mám málo vzpomínek na své kamarády ve školce. Ale jednu věc si pamatuju naprosto přesně. Když jsme se takhle jednou bavili o tom, jestli chceme do nebe, nebo do pekla. Věděla jsem že chci do nebe, vždycky jsem si říkala, že jsem hodné dítě a že mě do toho nebe vezmou. Měla jsem svět striktně rozdělený na ty špatné a na ty dobré.
Nebe jsem chápala jako ten svět co se skrývá v oblacích. Tam bylo všechno hezké a klidné. A byli tam samozřejmě všichni ti co už zemřeli, takže jsem se těšila na to, až se setkám s babičkou...

Pak přišlo období prvního stupně na základce. Tenkrát jsem o nebi, pekle a natož o smrti nechtěla vůbec nic slyšet. Bylo to něco co se mě netýkalo, nechtěla jsem aby se mě to týkalo. Nepříjemné téma které jsem nechtěla probírat ani nad ním přemýšlet. V podstatě jsem se toho všeho tak nějak děsila. Nedokázala jsem si představit, že bych někdy z tohodle světa odešla.

Všechno se změnilo když jsem byla okolo třináctého věku. První láska, puberta a to všechno dohromady. Bylo pár okamžiků kdy jsem nad smrtí reálně uvažovala, nebo jsem jí alespoň brala jako reálnou věc, což byl od minulých let pokrok. Těžká doba...
Přestala jsem být ta "hodná" holčička a když jsem náhodou narazila na otázku Nebe nebo Peklo, říkala jsem si, že bych i to peklo brala, alespoň to nebude taková nuda. A tak to mám asi dodnes. Peklo si nepředstavuju tak děsivě jako dřív.

Chci si svůj život užít tady a teď. Nebudu se řídit nějakými danými pravidly abych se pak mohla těšit na něco, co možná ani neexistuje. Ikdyž zabíjet ostatní lidi opravdu nehodlám.

Nevím jestli existuje to pravé peklo. Ale mnohdy si v životě říkáme, že je to hotové peklo. V některých okamžicích bývá život opravdu zkouška ohněm. V těch dobách kdy se nám všechnou hroutí pod nohama, v těch časech kdy nás všichni opouštějí a my zůstáváme sami. Pokud bych měla něco nazvat peklem, bylo by to asi tohle.

Můj pohled na smrt se měnil a nejspíš zase změní. Ale upřímně, doufám, že po smrti bude něco, ať už je to nebe, peklo, nebo něco mezitím. Dneska už si nemyslím, že by to bylo tak striktně oddělený a tak rozdílný. Asi to nebude zas takové utrpení a zas taková ráj....Protože svět není černobílý.
Ikdyž kdo ví jak to celý je. Kdo ví o čem je celý ten blábol co jsem tady vytvořila :D.


Stejně se jednou všichni sejdem v pekle...Aspoň bude sranda ;)
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Samotářka Samotářka | 7. dubna 2011 v 19:50 | Reagovat

Je to pravda. Je to náš život a i pár „hříchů“ přece nevadí. Souhlasím – aspoň bude sranda. ;) Mezi těmi svatoušky bych skončit nechtěla...

2 Marpefi Marpefi | E-mail | Web | 7. dubna 2011 v 19:55 | Reagovat

Ahoj,

líbí se mi, že se nad věcí uvažuješ...peklo ani nebe není za odměnu...vše je o postoji k Bohu...Peklo si volíme vlastně tak trochu sami...

Více zde:

http://zivot-nazory.blog.cz/1104/peklo-o-co-vubec-jde

S pozdravem

Marpefi

3 Drow Drow | Web | 7. dubna 2011 v 20:04 | Reagovat

[2]: pokud je vše o postoji k Bohu tak jsem na tom dost blbě :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama