•16. kapitola - Přes překážky...

28. dubna 2011 v 20:09 | Drow
Ještě chvíli jsem na něj zírala a vychutnávala si jeho přítomnost.
"Tak jo, máme práci," seskočila jsem z lavice. V tu chvíli jsem prostě zpanikařila, nechtěla jsem aby se v tuhle chvíli stalo něco víc, ale zároveň mě neskutečně lákal. Ale teď je ještě brzo. Já jsem hledala vážnější vztahy, ne nějaký jednorázovky.
"Jasně," odpověděl úplně v pohodě a já jsem byla ráda.
"Takže," popadl starou knížku a začal hledat ten lektvar. Pořád mu na rtech hrál jakýsi druh úsměvu.



Její přítomnost se mi začínala čím dál, tím víc líbit. Byla milá a vždycky měla co říct. Na chvíli jsem začal uvažovat, jaké by to bylo, kdybychom spolu začali chodit.
Přitahovala mě, to rozhodně. Nemohl jsem se udržet a představoval jsem si, co asi skrývá pod svojí uniformou. Ale bylo mezi náma příliš překážek, že jsem radši nepřemýšlel, nad něčím vážnějším.

Bylo něco okolo půl osmé večer. Seděl jsem v společenské místnosti v přítomnosti Sebastiana a Bartyho. Na druhém konci místnosti seděla Kaileen. Proč jsem jí dneska zaregistroval, když normálně se navzájem ignorujem? Protože celý dnešní večer se mnou navazovala silný oční kontakt. Schválně jsem zde zůstal, ikdyž už jsme v celé místnosti zbyli jenom tři. Já, ona a jedna její kamarádka. Když už i ona odešla, zůstali jsme sami. Chvíli jsme na sebe jenom tiše zírali. V jejích očích byl chtíč a arogance. Pokřivila úsměv, vstala a došla až ke mně. Smyslně si olízla rty a aniž by porušila oční kontakt se mi pomalu usadila do klína. Nebránil jsem se, zatím.
Rukou si začala pohrávat s mýma vlasama a pořád mě propalovala tím pohledem.
"Co potřebuješ?" zeptal jsem se jí chladně narovinu . Pravdou bylo, že mě zas tak chladným nenechávala.
"Ale, proč tak zhurta?" zeptala se provokativně. "Ale dobře, jak chceš. Budeme se brát, to snad víš... Musíme se začít věnovat manželským povinnosti."
Přiblížila se a pošeptala mi do ucha," Můžeme klidně začít hned teď," a slastně si povzdechla. V hlavě jsem měl obrovské dilema. Rukou začala pomalu opisovat kruhy na mé hrudi. Technicky vzato už na mně ležela. Cítil jsem, jak mě její vlasy jemně lechtali na krku. Znovu jsme se setkali pohledem, pořád měla oči plné chtíče a arogance. Neubránil jsme se pohledu na její, v pravidelném tempu zvedající se a vcelku vyvinutý hrudník.



Celý den jsem se vznášela blahem. Ani jsem nevěděla proč, ale Alyson jsem tím dost dobře vytáčela. Mě samotnou to taky štvalo, proč jsem byla tak odvařená z toho dneška? Nic se vlastně nestalo, ale ve mě to přesto vyvolávalo strašně moc pocitů a naděje. Vždyť to bylo tak úžasný.
On byl úplně úžasnej a dokonalej. Úplně mě přitahovalo, jak se na venek tvářil tak tajemně a nepřístupně, ale vlastně byl úplně jiný, stačilo, když se člověk dostal přes tu obranou vrstvu. Moje mínění o něm se změnilo ze dne na den. Teda, ne zas tak úplně, přitahoval mě vždycky. Akorát jsem si nedokázala představit, že bych s ním byla minutu sama. A teď? Nejenom, že jsem si to dovedla představit, ale i jsem po tom doslova toužila. Ikdyž jsem se vedle něj téměř klepala nervozitou a nedokázala jsem hlídat svoje emoce, byla jsem vděčná za každou minutu strávenou s ním. Byla jsem vděčná za každý pohled který mi věnoval, za každé slovo, které na mě promluvil svých úžasným hlasem a za každý úsměv, při kterém se mi podlamovala kolena.
Moje pocity se ale hodně měnili. Prakticky každou chvíli. Jednou jsem ho naprosto zbožňovala a hned na to bych si nafackovala. Copak jsem si nemohla uvědomit, že mi dva nikdy nemůžeme být spolu? Bůh ví, jestli ke mně jevil nějakou náklonost. Byla jsem prostě jedna z mnoha, a tak jak se choval ke mě se mohl chovat k deseti dalším. Můj úsměv střídal zamlklí a ustaraný výraz a ten pak zase úsměv... V jednu chvíli jsem se smála a měla jsem stochutí vykřičet do světa jak ho nejspíš miluju a za moment jsem se chtěla schovat před celým světem a zašeptat sama sobě jak moc jsem blbá, že se do něj postupně zamilovávám.
Nastal večer a tenhle dlouhý den se chýlil ke konci. Večer jsem se šla projít, abych nachvíli vypadla a měla chvíli soukromí. Stejně, bylo mi jasné, že ostatní čekají na to, až odejdu a budou zase nerušeně probírat Voldemorta. Tenhle chlapík mě štval čím dál tím víc.
Ale bylo celkem fajn procházet se po tajemném a chladném večerním hradu. Ve skrytu duše jsem tajně doufala, že by se tu, čistě nááhodou, mohl objevit Regulus. Bylo mi jasné, že ho tady nepotkám, ale rozhodně jsem měla větší šanci, než když jsem seděla ve společence.
Sedla jsem si na zem a opřela se o zeď. Bylo mi jedno, že tu máme spoustu laviček a výklenků, posadila jsem se na špinavou zem a snila. Chtěla jsem ve svém životě lásku, tu pravou a osudovou. Doopravdy jsem se zamilovala zatím jenom jednou, ale to už bylo dávno. Teď ale, jakoby se mi vrátili všechny ty pocity, akorát v intenzivnější formě.
Zavřela jsem oči.
Objevil se ve vedlejší chodbě. Usmála jsem se, on se usmál nazpátek. Nervózně jsem si prohrábla vlasy, on zkontroloval, jestli jsme tu sami a přišel ke mně. Na tváři měl tajemný výraz a černě černé vlasy mu padali do obličeje. Sednul si naproti mě, vzal mojí ruku do té své a druhou rukou mi zajel do vlasů. Zavřel oči a políbil mě. Napřed si pohrál s mými rty a potom se začal dobývat jazykem dovnitř. Chvíli jsem mu v tom schválně bránila, ale potom jsem se mu podvolila. Jeden vášnivý polibek střídal druhý. Uměl být něžný a zároveň vášnivý.
Když jsme skončili, dívali jsme se jeden druhému láskyplně do očí. Naposledy mi vtiskl menší polibek, potom se zvednul a odešel.
"Zítra na stejném místě," usmál se na mě a ztratil se v té samé chodbě ze které přišel.
Otevřela jsem oči.
Moje dobrá nálada byla ta tam. Bylo mi jasné, že tohle se nikdy nestane. Chvíli jsem tam jen tak seděla a přemýšlela, jestli s tím přece jenom nemůžu něco udělat. Nic mě nenapadlo. Když jsem ale zaslechla blízké kroky, projel mnou šok. Na chvíli jsem si byla jistá, že je to on. Zrychlil se mi tep a rukou jsem si začala upravovat vlasy. Moje nadšení opadlo, když jsem zpatřila toho, komu patřili ty kroky.
"Co tady děláš?" zeptal se se zájmem.
"Přemýšlím, znáš to...Potřebovala jsem trochu klidu a ten v Nebelvírský věži nenajdu," usmála jsem se nuceně. "A co ty tady vlastně děláš?"
"Jsem na pochůzce," odpověděl Remus a posadil se vedle mě.


"Hm," ušklíbl jsem se. "Co tak najednou?"
"Dneska jsi hodně nepříjemný," zakroutila hlavou. Když jsem jí na to nic neříkal, pokračovala. "No tak. Můžeme vytvořit skvělý pár už tady na škole, proč čekat skoro dva roky?...Ty a já."
Neměl jsem důvod proč nevěřit jejím slovům. Ano, jí by určitě vyhovovalo, kdybychom byli spolu už teď. Ale byla tak falešná, až to bolelo. Ikdyž, měla pravdu, už máme technicky vzato dohodnutý sňatek a nebylo by na škodu aby to vypadalo, že se bereme z lásky. Stejně jako to vypadá u Luciuse a Narcisy, ale pochybuju, že by jeden miloval druhého. Dělalo se mi špatně z toho, že bych měl žít v té neskutečné faleši opravdu celý život.
"Chceš tím říct, že by si snad přestala flirtovat s každým koho potkáš?" zeptal jsem se jízlivě.
"Auč, to bolelo," prohlásila sarkasticky. Následovala další tichá chvíle. Řekl jsem si, že ale přece jenom je opravdu pěkná a stála by za hřích. Navíc, přímo se k tomu nabízela.
Neovládl jsem se a objal jsem jí okolo pasu. Na tváři se jí objevil vítězoslavný úsměv a zavřela oči. Přiblížil jsem se a dotknul se jejích rtů. Zareagovala rychle a začali jsme vášnivý souboj. Zavřel jsem oči abych mohl nerušeně vnímat každý její pohyb. Rukou zajela pod moje tričko. Naposledy jsem dotknul jejích rovných černých vlasů, než jsem se chtěl vrhnout na její tričko.
V tu chvíli jsem ztuhnul. Černých vlasů?! Otevřel jsem oči, abych zkontroloval mojí hnědovlasou nastávající.
Kaileen zaregistrovala můj náhlý nezájem a bylo vidět, že jí to vyvedlo z míry. Odtáhla se se zmateným výrazem ve tváři. Zamračeně jsem zkoumal její obličej a v tem moment mi to došlo. Odtrčil jsem jí a odešel jsem do své ložnice. Těsně před dvěřmi jsem se naposledy otočil.
"Se svatbou nepočítej. Najdu způsob jak se z toho vykroutit. Nesnesl bych, kdybych s tebou musel být do konce svého života." pronesl jsem chladně, bez kouska citu. Právě teď jsem měl v hlavě zmatek a neměl jsem náladu na nějaké lživé hry. Nečekal jsem na odpověď a pokračoval jsem v cestě.
Hodil jsem sebou na postel.
"Um..." ozval se téměř spící Barty. "Co ti přelítlo přes nos?"
"Teď ne Barty...teď ne," utnul jsem debatu rovnou v zárodku, abych se tím nemusel zabývat dalších deset minut.
Asi pět minut jsem ležel a nebyl jsem schopný pohybu. Ten samý stav nastal i v mé hlavě. Prostě jsem pět minut ležel a nemyslel na nic. Měl jsem hlavu prázdnou tak jako nikdy když jsem se o to snažil při nitrobraně.
A pak, zničeho nic jakoby všechny ty skryté myšlenky bouchly. Přemýšlel jsem nad tím, jak velký průšvih jsem si způsobil, když jsem řekl Kaileen, že si jí nebudu brát. Nebo nad tím, že když jsem jí líbal, tak jsem ve skutečnosti myslel na NÍ. Ne že bych se o to nějak snažil, prostě najednou jsem zatoužil, aby na jejím místě byla Gill...



Nastala chvíle ticha. Toho trapného ticha. Přemýšlela jsem, čím bych začala konverzaci, ale nešlo to tak snadno, jako s Regulem.
"Musí tě to štvát."
"Co, o čem teď mluvíš?"
"No, celá ta věc s Voldemortem, to jak ti ostatní nechtějí říct co se chystá a tak..."
"Jo, máš pravdu, je to docela děsný," přitakala jsem. "Mrzí mě to, hlavně kvůli tomu, že jsme se s Lily odloučili. Je těžký mít před nejlepším kamarádem takovýhle tajnosti." A tohle jsem myslela vážně. S Lucy a Lily jsme se od začátku roku znatelně odloučili.
"Ona to tak nemyslí, chce tě jenom ochránit. Navíc, Lily by ti to možná i řekla, alespoň něco, ale James to celé zatrhl. Jenom se o tebe bojí, nic víc."
"Ale já nejsem malý dítě, Remusi. Rozhoduju se sama za sebe a on mi nemá co přikazovat," vyčetla jsem mu, možná trochu neprávem. "Řekni mi Reme...Co se o něm v novinách nepíše? Co proti němu hodláte dělat? Prosím...". Otočila jsem se, abych se mu mohla podívat do obličeje. Doufala jsem, že snad by mi to mohlo pomoct. Chvíli mlčel, ale potom se konečně nadechl a promluvil.
"Promiň, nemůžu. Prostě nemůžu."
"No, jsem ráda, že mýho úžasnýho bratra plně podporuješ," vyčetla jsem mu. Čekala jsem něco jinýho.
"Ne, takhle to neber. Jen tě chci ochránit před tím vším. Není to zrovna bezpečné, nebo pěkné. Ne, počkej nech mě prosím domluvit," přerušil mě dřív než jsem vůbec začala protestovat, "Nechci aby se ti něco stalo. Je mi naprosto jasný, že nejsi dítě, věř mi, to teda je. Ale i kdyby ti chtěl James říct úplně všechno, já bych ti neřekl nic. Na to tě mám až příliš rád."
Začala jsem doufat, že mě má rád pouze jako kamarádku a nijak víc. Pořád tu byl ten incident z prázdnin. Byl to hodnej kluk, nebyla bych pro něj dost dobrá. Navíc, měla jsem hlavu plnou však víte koho. Ale musela jsem uznat, že tohle na mě zapůsobilo. Proto jsem už předem litovala toho co jsem se chystala udělat.
"Kdybys mě měl rád, nedělal bys ze mě blbce a řekl bys mi pravdu."
Čekala jsem jestli náhodou přeci jenom neřekne něco na svojí obranu, ale on stále mlčel. To mě naštvalo, ale nechtěla jsem na sobě znát nějakou změnu nálady. "Tak dobře, jsem ráda, že jsme si to vyjasnili," odsekla jsem a zvedla jsem se k odchodu. Doufala jsem, že něco řekne, ale nic. Takže jsem odešla s pocitem, že jsem byla hnusná na někoho, kdo mě chtěl jenom chránit. Jak už jsem řekla, divokej den.


Mohlo být tak půl jedné? Pořád jsem ležel na posteli a přemýšlel o ní. Teprve teď jako kdybych otevřel oči a začal jí vnímat. Byla tak milá a krásná, bože jak byla krásná. Byl jsem unešený tím, jak její uhlově černé vlasy lemovali její obličej, jak jí padali do obličeje a ona si je musela pořád upravoval. Táhli se podél jejího krku až ke dvoum zaobleným výběžkům na hrudi. Tmavé oči, kontrastující s její světlou pletí, plné citů a upřímnosti. Vzrušoval mě pohled na její okouzlující úsměv.
Byla tak křehká, cítil jsem potřebu jí ochránit. Ale zároveň mi bylo jasný, že je to silná a samostatná osobnost. Což například mnohým zmijozelským holkám chybělo. Rozhodl jsem se, že se jí pokusím více poznat, abych mohl zjistit, jestli je opravdu taková jaká se mi zatím jevila. Líbilo by se mi mít po svém boku někoho takového jaká byla ona. Zavřel jsem oči a představoval jsem si, že tady leží se mnou. A nebyli to zrovna ty nejslušnější představy...




Jsem ráda, že jsem to konečně napsala, ale musím uznat, že mě to docela bavilo :)...Nikdy jsem kapitolu nikomu nevěnovala, ale tuhle bych chtěla věnovat Leaně Kailien za její krásný komentáře ;). Já je totiž vždycky potřebuju k tomu aby mě nakoply :D
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 luciasek9 luciasek9 | Web | 28. dubna 2011 v 20:56 | Reagovat

Ahoj :) promiň že ti tady píšu jen tak do komentářů, ale děkuji za ten komentář, co jsi mi dala k mé povídce. :) fakt mě to nakoplo a přimělo napsat další kapitolku k Je tohle můj život?Psal jsi ať ti dám vědět, když budu pokračovat, tak jsem tu.. :D a mimochodem, fakt  MOC mě zaujala tahle tvoje povídka. :) chystám se vrhnou i na zbytek :D. Úplně mě to vtáhlo do děje :D.
PS: když mi napíšeš pod tu další kapitolku jak se ti líbila, určitě za chvíli napíšu další ;-)

2 Leana Kailien Leana Kailien | Web | 29. dubna 2011 v 20:23 | Reagovat

Ó, děkuju moc. Už jsem si řikala, kdy jim to dojde. Vážne se ti to moc povedlo, jak já se těšim na další kapitolu.

3 Chloe M. Raddle Chloe M. Raddle | Web | 29. dubna 2011 v 20:34 | Reagovat

Tvoje povídky jsou taky strašně krásné :)) Moc se mi líbí :)) Směla bych si přidat tvoje stránky do spřátelených? Byla bych moc ráda tvoje SB :))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama