~ 1.kapitola

15. dubna 2011 v 20:39 | Drow
O dva roky dříve...
Dneska jsem neměla na jídlo nejmenší pomyšlení. Nevím proč, prostě jsem jenom seděla ve Velké síni a čekala až dojedí ostatní z naší koleje.
"Hej, Brody!" zamával mi někdo před očima. "Co si o tom myslíš?" zeptala se mě.
"Em...Jo, není to tak špatný," snažila jsem se to nějak zamluvit. Snad mi to Narcisa spolkla. Neměla jsem ani páru o čem se mluví.
Podívala jsem se na ostatní a sledovala jejich reakce. Snad jsem neodpověděla na něco typu: Myslíš, že je Brumbál sexy?, nebo něco podobnýho.
Všichni ale vypadali spokojeně, takže to asi vyšlo. Jenom Regulus se maličko uchechtl, ale to je v pohodě.
Poslušně jsem počkala až všichni dojí a pak jsme se jako skupina všichni zvedli. Já, moje nejlepší kamarádka Inna, Narcisa, Regulus, Barty a připojil se k nám ještě Lucius, ten ale nebyl z našeho ročníku. Ale před pár dny byli svýma rodičema Lucius a Narcisa zasnoubeni a od tý doby spolu začali tak nějak chodit. Narcisa byla podvojná a nechala si všechno líbit a Lucius byl rád, že jí má jistou.
Děsila jsem se, že by mi tohle moje rodiče udělali taky. Ikdyž u nás v rodině to neni běžný. Ani můj bratr nebo moje sestry sice ještě nebyli pod pantoflem a rodiče jim nikdy nic nepřikazovali. Spíš doporučili, to je tak všechno. Ale co, je mi teprve 16, nad takovýma věcma jako je manželství si opravdu nehodlám lámat hlavu.
Šli jsme na hodinu formulí a jako obvykle jsme přišli poslední. Kupodivu tady pořád zbývali místa vzadu, protože tady naštěstí nebyli takový individua jako v sedmým ročníků. Myslím teda Nebelvírský. V sedmým ročníku byl i Sirius. Pěkný kvítka, on a Potter. No nic, chtěla jsem si sednout k Inně, jako vždycky, ale ta mě zastavila před třídou.
"Počkej," zatáhla mě do rohu.
"Co je?" zeptala jsem se překvapeně.
"Sedni si dneska k Regovi,"
"Myslíš?" zeptala jsem se jí nejistě. Věděla, že se mi docela líbil, ale vůbec jsem netušila, jak je na tom on.
"Jo, určitě...Říkal ať dneska vyklidím pole," mrkla na mě.
"Tak jo," odkývala jsem a přemýšlela se jakou taktiku zvolím.
Došly jsme do třídy a já začala hledat lavici ve které seděl on. A, samozřejmě, lavice co nejvíc vzadu. Hodila jsem na sebe neutrální výraz a zamířila přímo k němu, a v tichosti jsem si sedla.
"No teda," začal a já se na něj překvapeně otočila. "Tys teda fakt přišla, jo?" usmál se poněkud arogantně.
"Už to tak bude...Ale být tebou, tak si to ověřím ještě jednou. S tvým postřehem..."
"Uh, tady má někdo drápky," rýpnul si do mě. Přiblížil se a vzal do ruky moje dlouhé blond vlasy a začal si je namotávat na prst. Normálně bych se po něm něčím ohnala, ale musela jsem přiznat, že jsem tak trochu byla vykolejená a v tu chvíli jsem se nevzmohla na sebemenší pohyb.
Přešel od vlasů k mému obličeji. Začal mi prstem přejíždět to tváři a mě začala naskakovat husí kůže. Netušila jsem jak to na mě může zapůsobit. Ovládla jsem se a po chvíli jsem odstrčila jeho ruku a odsunula jsem se dál. Tak snadno mě nezíská, chlapeček jeden. Už už chtěl něco namítat ale naštěstí začala hodina.
Bylo to celkem v klidu, Kratiknot byl v pohodě. Ke konci hodiny jsem se rozhodla, že toho Reguluse trochu poškádlím. Začala jsem mu svojí nohou pomalu třít o tu jeho. Kdybyste viděli ten jeho překvapený výraz, měla jsem co dělat, abych se nerozesmála.


Současnost

Doufala jsem, že by mohl Brumbál považovat tenhle nápad za neuskutečnitelný. Bláznivý, průhledný, obyčejný, špatný, nebezpečný....cokoli z toho. Takhle zrazená jsem se necítila už hodně dlouho. Ale už jsem na tom byla hůř. S nepatrnou nadějí jsem se otočila na Brumbála.
"To je velice zajímavý nápad," přikývl.
Jasně, proč všechno neřešit přes postel?!

O dva roky dříve
Regulus se mnou těď začal sedávat skoro každou hodinu. A musím přiznat, že poslední dobou to mezi náma docela jiskřilo. Začali jsme hrát takový menší souboj kdo toho druhého svede dřív. Začala jsem se oblíkat o něco vyzývavěji, než obvykle. A takové to "Jé, spadla mi tužka" a ohnout se pro ní, nebo se ho "omylem" dotknout bylo na denním pořádku. On ale taky nezůstával pozadu.
Ta hra se mi začínala čím dál tím víc líbit a začánalo být těžké soustředit se v jeho přítomnosti. Kdykoliv seděl vedle mě, myslela jsem prakticky jenom na to že je vedle mě. Soustředila jsem se na svoje pohyby, mnohem častěji jsem si upravovala vlasy, nebo jsem si začala jemně pohrávat se svými rty, když jsem věděla, že se dívá.
Na obědech, nebo vlastně kdekoliv jinde jsem se snažila letmo zachytit jeho pohled. A vždycky když se to povedlo, jsem použila ten pohled o kterém jsem si myslela, že je nejpronikavější, mírně jsem se usmála, napočítala jsem do tří a pak jsem přerušila oční kontakt.
Už mě ale štvalo, že jsme se jaksi zasekli na té úrovni věčného svádění a tak jsem se rozhodla rozhodit síť a doufat že se chytí. Co jsem ale chtěla, aby první krok udělal on, jenom jsem mu chtěla poskytnout příležitost. A to co nejdříve.
Právě skončila hodina přeměňování, dneska jsme dělali obzvláště obtížný kouzlo. Věděla jsem, že Regulus ho zvládl v pohodě. Já jsem s ním popravdě neměla žádné problémy, ale to nemusí nikdo vědět.
"Hej, Regulusi," počkala jsem si na něj na chodbě. Odpojil se od ostatních a pokynul jim na znamení, že mají dál pokračovat bez něho.
"Copak, zlato?" zeptal se trochu tajemným hlasem a s tím mírně arogantním úsměvem na tváři.
"Potřebuju tvojí pomoc," usmála jsem se nevinně a zamrkala jsem. Začal se nebezpečně přibližovat, takže jsem pomalu začala ustupovat dozadu.
"Ale, tak slečinka potřebuje pomoc," usmál se.
"Uhm," přikývla jsem a zeširoka jsem se usmála. Sklopila jsem zrak a potom jsem se mu podívala přímo do těch hnědých očí.
"A co potřebuješ?"
"Em," uchechtla jsem se a začala jsem si namotávat vlasy na prst. "Víš jak jsme teď zkoušeli to nové kouzlo?"
Přikývl a pořád se přibližoval. Zlehka jsem narazila do zdi, už jsem nemohla dál.
"No, tak já si nejsem jistá, jestli jsem ho pochopila správně," zašeptala jsem koketně a opřela jsem se o zeď. Regulus se rukama opřel o zeď za mnou, tak, že mě uvěznil. "Myslíš, že bys mi to mohl vysvětlit?"
"Žádnej problém. Kdy máš čas?" zeptal se a mě bylo jasné, že by se na mě nejraději vrhnul rovnou. Ale takovou radost jsem mu nechtěla udělat, ale když byl takhle blízko, bylo těžké odolat.
"Hm...co třeba ve čtvrtek, po runách?"
"Klidně," zašeptal a levou rukou začal sjíždět po mém boku. Nemůžu říct, že by se mi to nelíbilo, právě naopak, bylo neskutečně těžké se na něj jenom škodolibě usmát a vykroutit se z jeho sevření.
Odešla jsem na další hodinu, ale ještě jednou jsem na něj ohlídla, protože toho jeho úsměvu jsem se nemohla nabažit.
Ještě ten večer jsem odepsala svojí sestře Barbaře na její dnešní dopis. Ta vyšla Bradavice už minulý rok a musím říct, že letos mi tu dost chyběla. Měla jsem ještě sestru Alectu a bratra Amycuse v sedmém ročníku, ale oni, jelikož byli dvojčata, se vždycky bavili spolu dohromady a já jsem se vždycky bavila víc s Barbarou.
Psala jsem jí prakticky o všem co se dělo v Bradavicích a ona zase o tom co se děje mimo tuhle školu.
Když jsem vcházela do sovince, srazila jsem se s osobou, kterou bych tu čekala jako poslední.
"Ale, co ty tady?" zeptal se a s nedbalou elegancí se opřel o stěnu.
"Co asi. Posílám dopis," odpověděla jsem a šla jsem najít svoji sovu.
"Všiml jsem si, že se nějak moc motáš okolo bratra," ozval se znovu po chvíli.
"Ty seš tu pořád?"
"Jo, sem tady pořád." odpověděl nerudně. Jedinou mojí reakcí bylo, že jsem na něj ušklíbla. "Jak jsem řekl, moc se motáš okolo bratra."
"Co je vlastně tobě do toho?" obořila jsem se na něj. Otočila jsem se a dívala jsem se mu přímo do očí.
"Jenom to chci říct, pro tvoje dobro, že Regulus je pěknej hnusák a k holkám se nechová zrovna nejlépe."
"A to se naučil od tebe?" zeptala jsem se ho cynicky.
"Myslím to vážně."
"Já taky. S kým se stýkám je moje věc. Ty ses o mě nikdy nestaral, takže nechápu proč by si mi měl teď kecat do života."
"Jestli chceš, klidně se můžu starat. Klidně teď, jestli chceš," usmál se oslnivě a mně neušel ten jeho dvojsmysl.
"Upřímně, Siriusi, je mi tě líto," otočila jsem se ke své sově, přivázala jsem jí lísteček k noze a zamířila jsem k východu. "Je mi tě líto, protože i já a všichni ostatní máme větší šanci najít někoho, kdo nás bude milovat proto jací jsme, ne proto jakou úžasnou pověst máme. To ty očividně nikdy nepoznáš," otočila jsem se směrem k němu. Na moment to vypadalo, že snad i Sirius ztratil svůj pověstný úsměv. Hned se ale vzpamatoval.
"Zrovna ty mi o tom povídej. Nepoznáš lásku, ikdyž jí máš přímo před nosem. Bývala si v pohodě, dřív, teď už ne. Stává se z tebe typická Zmijozelačka....Užij si s bratrem, ale až tě odhodí jako použitý kotlík, nechoď brečet za mnou."
Chvíli jsem tam stála jako přikovaná a přemýšlela o pravém významu jeho slov. Potom jsem se v tichosti vydala zpět do sklepení. Celou cestu mi jeho slova zněla v hlavě jako ozvěna.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Zasněná* Zasněná* | Web | 15. dubna 2011 v 20:47 | Reagovat

:D Wow, to bylo úžasné. Jsem zvědavá jaký plán ji napadl. :D Už se těším na pokračování. Mohla by jsi mi prosím napsat na blog, až bude další kapitola?

2 luciasek9 luciasek9 | Web | 30. dubna 2011 v 14:47 | Reagovat

Miluju tuhle povídku! DaLŠÍ, DALŠÍ! Asi začínám sdílet tvou posedlost Regulem! Napiš další prosím prosím! :) Mimochodem, chtěla jsem ti taky napsat, že mám další kapitolku. To jsem se teda rozjela, co? :D No, budu ráda když napíšeš koment. :) a prosím další díl! :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama