Duben 2011

~2.kapitola

30. dubna 2011 v 20:39 | Drow
Současnost

"Nejsem si jistá, že tenhle plán vyjde. Když jen tak napochoduju k Regovi s tím, že ho chci zpátky asi mi to sotva spolkne." namítla jsem. A bylo to v podstatě pravda. Nebyla jsem si jistá, jak by reagoval. Neskončilo to zrovna...nejlíp.
"Ale neboj, už si ho jednou svedla, tak se ti povede klidně podruhý," zaksichtil se Sirius.
"Ale no tak, Siriusi," usměrnil ho Brumbál. Štvalo mě, že mě urážel před celým řádem.
"Nevíš. Nevíš vůbec nic," odpověděla jsem Siriovi v klidu.
"Nevím? Tak nám pověz, jak to bylo, děvko."
Někteří přítomní se posměšně uchechtli, někteří se zatvářili pohoršeně a někteří se tvářili jakoby nic.
"Nemusím ti říkat vůbec nic," odsekla jsem. Ten příšerný vztek na toho magora předemnou jsem dusila hluboko v sobě. Svoje emoce jsem ovládala.



O dva roky dříve...
Byl čtvrtek. Ano, ten čtvrtek ve který jsme se měli s Regulum setkat o samotě. Celý den jsem byla na vážkách. V jednu chvíli jsem si byla naprosto jistá, tím co dělám a v další chvíli mi to celé přišlo pitomý. Nebyla jsem téměř schopná se soustředit na nic jiného.
Dopis od Barbary přišel hned to další ráno, což mě trochu překvapilo, ale byla jsem ráda. Alespoň na chvíli jsem Reguluse dostala z hlavy.
Šly jsme společně s Innou za ostatníma, kteří také mířili na hodinu dějin s profesorem Binnsem. Až příliš často jsem strhávala svůj pohled k Regulovi, který šel pár metrů předemnou.
"Pokud by chtěla, tak by určitě protestovala," snažila jsem se nenápadně ukončit další debatu, kterou se mnou Inna vedla. Pořád jí vadilo, jak byla Narcisa "donucená" k tomu vzít si Luciuse.
"To určitě," prohlásila sarkasticky. "Ta by se všem postavila a řekla jim ať jdou někam," dodala podobným tónem.
"Už je prostě taková...A proč ti na tom vlastně tolik záleží?"
"Už jsem prostě taková. Nechci aby celý život strávila s Malfoyem," skončila a já jsem začala doufat v konec této debaty. "Co je to vlastně za dopis?" zeptala se po chvíli a ukázala směrem k obálce v mojí ruce.
"Tohle? Barbara napsala a já nemám náladu spát na dějinách, takže to bude moje dnešní rozptýlení." odvětila jsem a konečně jsme vešly do třídy. Začala jsem litovat, že dějiny jsou jedním z mála předmětů na kterých nesedím s Regulusem. Co naplat, naposledy jsem se na něj ohlédla, usmála jsem se a usadila jsem se na svoje místo. Pomalu jsem rozthla obálku a začala číst.




Ahoj Brody,
Upřímně ti závidím ten klid a pohodu Bradavic. Chápu, že předměty asi dávají dost zabrat, ale i tak to tam bylo vždycky super. Chybíš mi, chybí mi ta atmosféra Bradavic.
Psala si mi o Regulusovi, myslím, že sis ho vybrala vcelku dobře. Doufám, že ti to s ním vyjde, hlavně se kvůli němu netrap, je to přece jenom kluk.
Co si pamatuji, tak byl docela hezký a navíc je z velmi vážené rodiny. Možná až moc vážené, dej pozor aby si se nespálila, zvláště v téhle době. Ale stejně, jste pořád jenom děti…Já vím, už jsem prostě taková, vždycky se tě budu škádlit.
Tady venku pomalu, ale jistě zuří válka. Je to vidět na lidech, jsou celkově zamlklejší a uzavřenější. Dávají si velký pozor na to co říkají a s kým se scházejí. Ulice jsou prázdnější a na každém rohu visí varování od ministerstva.
Kouzelnické společenství se začíná dělit na tři tábory, ty co s tím-jehož-jméno-nesmíme-vyslovit souhlasí, ti kteří s ním nesouhlasí a ti kteří se nepřiklání ani k jedné straně. Já patřím k té poslední skupině. Snažím se od toho všeho zůstat co nejdál.
Tím se vracím zpátky k Regulusovi. Je dost možné, že on se přikloní k ty-víš-komu. Jakou stranu si zvolíš ty, je jenom na tobě. Jen chci aby sis tohle uvědomila včas.
Netušíš jak moc bych teď s tebou chtěla být v Bradavicích. Doufám, že se brzo uvidíme.
Pozdravuj prosím tě Amycuse a Alectu, vždyť víš, že oni nikdy nenapíšou…
Měj se,
S láskou, tvoje Barbara


Byla jsem neskutečně ráda, že mi Barbara napsala tak brzo, ale ve skrytu duše jsem doufala, že mi pomůže mým rozhodováním, proto jsem jí taky psala o Regulovi. Ale díky ní jsem byla ještě více nerozhodná.
Ohlédla jsem se po třídě. Všichni spali, nebo alespoň podřimovali. Nečekaně jsem svůj pohled stočila na Reguluse. Nespal, jenom se nudil s podepřenou hlavou. Když zpozoroval, že na něm visím pohledem, napřímil se a věnoval mi pronikavý pohled a oslnivý úsměv. Chvíli jsme na sebe jen tak koukali a v ten moment jsem se rozhodla, že to prostě budu muset zkusit, jinak bych si to vyčítala po zbytek života.
Konečně nastala ta chvíle, měla jsem se s ním setkat v té učebně. Byla jsem možná až moc nervózní, což bylo podivný, protože jsem krizové situace zvládala v pohodě. Naposledy jsem si upravila vlasy a načechrala sukni.
Zkontrolovala jsem čas - měla jsem tam být před pěti minutama, takže jsem měla zpoždění tak akorát. Konečně jsem tedy zatáhla za kliku a vešla dovnitř.
Seděl tam na lavici ve své plné kráse. Maličko rozcuchaný účes, černá košile s horními knoflíčky rozepnutými a ten jeho typický sexy úsměv.
"Hm," sjel mě od hlavy až k patě zkoumavým pohled. "Už jsem čekal že nepříjdeš," dodal po chvíli.
"Tak začneme?" zeptala jsem se ho a maličko jsem si olízla rty. Snad jsem nebyla až moc průhledná.
"Jasný, začneme. Předveď mi to kouzlo," řekl s podivným důrazem na poslední slovo a já začala mít břicho plné motýlků. Zamířila jsem na kostičku, kterou jsem měla proměnit v kočku a schválně jsem při provádění kouzla udělala špatný pohyb rukou, takže samozřejmě nevyšlo. Teď tam stála kostička s kočičíma ušima. Nevinně jsem se na Reguluse usmála. Ten jednoduchým pohybem přeměnil zmutovanou kostičku zpátky v kostičku a přišel ke mě.
"To musíš takhle," přistoupil ke mě zezadu a uchopil mojí ruku. V tu chvíli mě doslova omámila jeho vůně. Předvedl ten správný pohyb rukou a přitisk se ještě blíž kě mě. Byli jsme jako jedno tělo. Cítila jsem každý jeho nádech. "Zkus to," přikázal mi tiše a já jsem slastně zavřela oči. Doslova mě zamrazilo, když jeho hluboký hlas zazněl přímo u mého krku. V tu chvíli mi došlo že tak stojím jak tvrdé y.
"Jo, jasně," vyhrkla jsem okamžitě, abych zamaskovala ten náhlý výpadek mozku. Vyslovila jsem zaklínadlo a spolu s jeho rukou jsem udělala ten správný pohyb. Ale stejně, místo kočky se tam objevila čtyřnohá krychle s náznakem hlavy.
"Ne," zvolal a přeměnil toho mutanta zpátky. "Musíš se soustředit," pronesl takovým milým hlasem který jsem od něk ještě neslyšela.
"Dobře," odpověděla jsem v klidu. Rychle jsem si zvykla na jeho blízkou přítomnost. Chytnul mě za druhou ruku a propletl svoje prsty s mými. V tu chvíli jsem cítila jeho plnou podporu. A provedla jsem kouzlo úplně správně, tak jako na hodině.
"No vidíš," pronesl nadšeně a šel ke kočce a zanechal mě tam se silným bušením srdce. "Sice nemá drápky, ale to nevadí. A všimnul jsem jedné maličké chyby kterou děláš. Jestli ti to nevadí, můžeme to napravit."
"Tak jo, super," usmála jsem se a sedla jsem si na lavici. Překřížila jsem nohy a maličko si povytáhla sukni. Navíc jsem si vzala do ruky pramínek vlasů a natáčela jsem si ho na prst. Chvíli se na mě zkoumavě díval a pak přešel k tomu, jak mám špatný točení s hůlkou obecně. Poslouchala jsem ho, ale zároveň jsem se ho snažila co nejvíc rozptylovat. Bylo zábavný sledovat jak uprostřed výkladu zmlknul a sekundu na mě zíral a pak zase pokračoval jakoby nic.
"Zkus si to," řekl mi, když mi zrovna ukazoval nějaká cvičení na to, jak si procvičit ruku.
"Uhm," odpověděla jsem a sledovala jak se přibližoval. Měl šibalsky načechrané vlasy, které mu sahaly téměř na ramena, polodhalenou hruď, na kterou jsem se prostě musela každou chvíli kouknout a na rtech svůdný úsměv. Otřásal mnou zase ten stejný pocit jako před chvílí. To napětím mezi náma už se nedalo vydržet, ale chtěla jsem, aby on udělal další krok. V těch lepších rodech nebylo běžné, že by holka políbila kluka jako první. A navíc, chtěla jsem aby mě ulovil on. Už byl skoro u mě a jeden druhého jsme propalovali pohledem. Nachvíli už jsem začala pochybovat o tom, jestli se vůbec k něčemu chystá. Měl přece tolik šancí.
"Kašlu na to," prohlásil trošičku roztřeseným hlasem a přitiskl ke mně svoje rty. Něžně přejel po mých rtech a ke konci je lehce olízl. Pravděpodobně netušil jak moc mě nažhavil. Bylo to jako, kdyby mě někdo polil ledovou vodou. Odtáhl se a věnoval mi ten svůj typický svůdně-arogantní úsměv. Nachvíli jsem se plně věnovala těm jeho úžasným, černým očím. Přitahovala mě ta jeho arogance i jeho něžné polibky.
"Konečně," řekla jsem a přitáhla jsem si ho za lem jeho košile. Tentokrát to byl opravdu vášnivý polibek, protože já jsem se prostě nedokázala udržet. Sevřela jsem jeho spodní ret a on zas můj horní a vpíjeli jsme se jeden do druhého. Nezdál se, ale líbal úžasně. Úplně jsem roztávala a zároveň mě políval ten ledový pocit. Začal se dobývat jazykem dovnitř a já ho téměř okamžitě pustila. Bylo to naprosto úchvatný. Rukou jsem mu zajela do vlasů, on mě zase hladil po bocích, dokonce se občas dotknul mého prsa, vždycky jsem přitom málem vyletěla z kůže a on se , i uprostřed vášnivého polibku, usmál. Maličko jsem ho kousla do rtu a to zase on málem vyletěl z kůže a já se tomu musela usmát. Nakonec jsme se od sebe odlepili, protože jsme prostě museli nabrat kyslík. Nedechovala jsem se, jako kdybych běžela maraton a on byl na tom podobně. Začali jsme se tomu smát, protože jsme vypadali opravdu úžasně. Pořád mě hladil po bocích a když už jsme oba dýchali normálně znovu se mě k sobě přitáhl a já jsem zavěsila ruce kolem jeho krku. Tenhle polibek byl méně divoký, ale stejně vášní přetékal. Objímali jsme se pomocí rtů, tak jako kdybychom k sobě patřili odjakživa. Věděla jsem, že od teď mu patřím a on patří mě. Lidi z naší koleje totiž nebrali vztahy na lehkou váhu a rozhodně ne Regulus.
Začali jsme zvolňovat polibek, až jsme se jeho dotýkali rty a čelem. Přejel mi jazykem po ústech a já slastně vzdychla. V tu chvíli nám patřil celý svět.
Současnost

Sirius se naježil a odtáhnul se zpátky.
"Tohle už začíná být osobní záležitost," prohlásil Brumbál a já i Sirius jsme se na něj obrátili. " Brody a Siriusi, jděte si promluvit do vedlejší místnosti o samotě. Vy dva znáte Reguluse Blacka nejlépe, dohodnete se na tom, jaký bude náš plán. Podívala jsem se zhnuseně na Siriuse a on mi to oplatil podobným stylem. Nakonec jsem se hrdě vzedla a zamířila jsem do vedlejší místnosti. On něco ještě pošeptal Potterovi, který seděl vedle něj, zasmál se své, určitě moc vtipné poznámce na můj účet, zvedl se a nevzrušeně se došťoural za mnou.
Tuhle kapitolu bych chtěla věnovat Zasněné* a luciaskovi9, protože jejich komenty mě dokopali k tomu, abych napsala tuhle kapitolu, za což jim děkuju, já jsem totiž strašně líná. Ani nemáte tušení jak na mě ty komenty působí :)...Takže díky díky díky :)

•16. kapitola - Přes překážky...

28. dubna 2011 v 20:09 | Drow
Ještě chvíli jsem na něj zírala a vychutnávala si jeho přítomnost.
"Tak jo, máme práci," seskočila jsem z lavice. V tu chvíli jsem prostě zpanikařila, nechtěla jsem aby se v tuhle chvíli stalo něco víc, ale zároveň mě neskutečně lákal. Ale teď je ještě brzo. Já jsem hledala vážnější vztahy, ne nějaký jednorázovky.
"Jasně," odpověděl úplně v pohodě a já jsem byla ráda.
"Takže," popadl starou knížku a začal hledat ten lektvar. Pořád mu na rtech hrál jakýsi druh úsměvu.


~ 1.kapitola

15. dubna 2011 v 20:39 | Drow
O dva roky dříve...
Dneska jsem neměla na jídlo nejmenší pomyšlení. Nevím proč, prostě jsem jenom seděla ve Velké síni a čekala až dojedí ostatní z naší koleje.
"Hej, Brody!" zamával mi někdo před očima. "Co si o tom myslíš?" zeptala se mě.
"Em...Jo, není to tak špatný," snažila jsem se to nějak zamluvit. Snad mi to Narcisa spolkla. Neměla jsem ani páru o čem se mluví.
Podívala jsem se na ostatní a sledovala jejich reakce. Snad jsem neodpověděla na něco typu: Myslíš, že je Brumbál sexy?, nebo něco podobnýho.
Všichni ale vypadali spokojeně, takže to asi vyšlo. Jenom Regulus se maličko uchechtl, ale to je v pohodě.
Poslušně jsem počkala až všichni dojí a pak jsme se jako skupina všichni zvedli. Já, moje nejlepší kamarádka Inna, Narcisa, Regulus, Barty a připojil se k nám ještě Lucius, ten ale nebyl z našeho ročníku. Ale před pár dny byli svýma rodičema Lucius a Narcisa zasnoubeni a od tý doby spolu začali tak nějak chodit. Narcisa byla podvojná a nechala si všechno líbit a Lucius byl rád, že jí má jistou.
Děsila jsem se, že by mi tohle moje rodiče udělali taky. Ikdyž u nás v rodině to neni běžný. Ani můj bratr nebo moje sestry sice ještě nebyli pod pantoflem a rodiče jim nikdy nic nepřikazovali. Spíš doporučili, to je tak všechno. Ale co, je mi teprve 16, nad takovýma věcma jako je manželství si opravdu nehodlám lámat hlavu.
Šli jsme na hodinu formulí a jako obvykle jsme přišli poslední. Kupodivu tady pořád zbývali místa vzadu, protože tady naštěstí nebyli takový individua jako v sedmým ročníků. Myslím teda Nebelvírský. V sedmým ročníku byl i Sirius. Pěkný kvítka, on a Potter. No nic, chtěla jsem si sednout k Inně, jako vždycky, ale ta mě zastavila před třídou.
"Počkej," zatáhla mě do rohu.
"Co je?" zeptala jsem se překvapeně.
"Sedni si dneska k Regovi,"
"Myslíš?" zeptala jsem se jí nejistě. Věděla, že se mi docela líbil, ale vůbec jsem netušila, jak je na tom on.
"Jo, určitě...Říkal ať dneska vyklidím pole," mrkla na mě.
"Tak jo," odkývala jsem a přemýšlela se jakou taktiku zvolím.
Došly jsme do třídy a já začala hledat lavici ve které seděl on. A, samozřejmě, lavice co nejvíc vzadu. Hodila jsem na sebe neutrální výraz a zamířila přímo k němu, a v tichosti jsem si sedla.
"No teda," začal a já se na něj překvapeně otočila. "Tys teda fakt přišla, jo?" usmál se poněkud arogantně.
"Už to tak bude...Ale být tebou, tak si to ověřím ještě jednou. S tvým postřehem..."
"Uh, tady má někdo drápky," rýpnul si do mě. Přiblížil se a vzal do ruky moje dlouhé blond vlasy a začal si je namotávat na prst. Normálně bych se po něm něčím ohnala, ale musela jsem přiznat, že jsem tak trochu byla vykolejená a v tu chvíli jsem se nevzmohla na sebemenší pohyb.
Přešel od vlasů k mému obličeji. Začal mi prstem přejíždět to tváři a mě začala naskakovat husí kůže. Netušila jsem jak to na mě může zapůsobit. Ovládla jsem se a po chvíli jsem odstrčila jeho ruku a odsunula jsem se dál. Tak snadno mě nezíská, chlapeček jeden. Už už chtěl něco namítat ale naštěstí začala hodina.
Bylo to celkem v klidu, Kratiknot byl v pohodě. Ke konci hodiny jsem se rozhodla, že toho Reguluse trochu poškádlím. Začala jsem mu svojí nohou pomalu třít o tu jeho. Kdybyste viděli ten jeho překvapený výraz, měla jsem co dělat, abych se nerozesmála.


Současnost

Doufala jsem, že by mohl Brumbál považovat tenhle nápad za neuskutečnitelný. Bláznivý, průhledný, obyčejný, špatný, nebezpečný....cokoli z toho. Takhle zrazená jsem se necítila už hodně dlouho. Ale už jsem na tom byla hůř. S nepatrnou nadějí jsem se otočila na Brumbála.
"To je velice zajímavý nápad," přikývl.
Jasně, proč všechno neřešit přes postel?!

O dva roky dříve
Regulus se mnou těď začal sedávat skoro každou hodinu. A musím přiznat, že poslední dobou to mezi náma docela jiskřilo. Začali jsme hrát takový menší souboj kdo toho druhého svede dřív. Začala jsem se oblíkat o něco vyzývavěji, než obvykle. A takové to "Jé, spadla mi tužka" a ohnout se pro ní, nebo se ho "omylem" dotknout bylo na denním pořádku. On ale taky nezůstával pozadu.
Ta hra se mi začínala čím dál tím víc líbit a začánalo být těžké soustředit se v jeho přítomnosti. Kdykoliv seděl vedle mě, myslela jsem prakticky jenom na to že je vedle mě. Soustředila jsem se na svoje pohyby, mnohem častěji jsem si upravovala vlasy, nebo jsem si začala jemně pohrávat se svými rty, když jsem věděla, že se dívá.
Na obědech, nebo vlastně kdekoliv jinde jsem se snažila letmo zachytit jeho pohled. A vždycky když se to povedlo, jsem použila ten pohled o kterém jsem si myslela, že je nejpronikavější, mírně jsem se usmála, napočítala jsem do tří a pak jsem přerušila oční kontakt.
Už mě ale štvalo, že jsme se jaksi zasekli na té úrovni věčného svádění a tak jsem se rozhodla rozhodit síť a doufat že se chytí. Co jsem ale chtěla, aby první krok udělal on, jenom jsem mu chtěla poskytnout příležitost. A to co nejdříve.
Právě skončila hodina přeměňování, dneska jsme dělali obzvláště obtížný kouzlo. Věděla jsem, že Regulus ho zvládl v pohodě. Já jsem s ním popravdě neměla žádné problémy, ale to nemusí nikdo vědět.
"Hej, Regulusi," počkala jsem si na něj na chodbě. Odpojil se od ostatních a pokynul jim na znamení, že mají dál pokračovat bez něho.
"Copak, zlato?" zeptal se trochu tajemným hlasem a s tím mírně arogantním úsměvem na tváři.
"Potřebuju tvojí pomoc," usmála jsem se nevinně a zamrkala jsem. Začal se nebezpečně přibližovat, takže jsem pomalu začala ustupovat dozadu.
"Ale, tak slečinka potřebuje pomoc," usmál se.
"Uhm," přikývla jsem a zeširoka jsem se usmála. Sklopila jsem zrak a potom jsem se mu podívala přímo do těch hnědých očí.
"A co potřebuješ?"
"Em," uchechtla jsem se a začala jsem si namotávat vlasy na prst. "Víš jak jsme teď zkoušeli to nové kouzlo?"
Přikývl a pořád se přibližoval. Zlehka jsem narazila do zdi, už jsem nemohla dál.
"No, tak já si nejsem jistá, jestli jsem ho pochopila správně," zašeptala jsem koketně a opřela jsem se o zeď. Regulus se rukama opřel o zeď za mnou, tak, že mě uvěznil. "Myslíš, že bys mi to mohl vysvětlit?"
"Žádnej problém. Kdy máš čas?" zeptal se a mě bylo jasné, že by se na mě nejraději vrhnul rovnou. Ale takovou radost jsem mu nechtěla udělat, ale když byl takhle blízko, bylo těžké odolat.
"Hm...co třeba ve čtvrtek, po runách?"
"Klidně," zašeptal a levou rukou začal sjíždět po mém boku. Nemůžu říct, že by se mi to nelíbilo, právě naopak, bylo neskutečně těžké se na něj jenom škodolibě usmát a vykroutit se z jeho sevření.
Odešla jsem na další hodinu, ale ještě jednou jsem na něj ohlídla, protože toho jeho úsměvu jsem se nemohla nabažit.
Ještě ten večer jsem odepsala svojí sestře Barbaře na její dnešní dopis. Ta vyšla Bradavice už minulý rok a musím říct, že letos mi tu dost chyběla. Měla jsem ještě sestru Alectu a bratra Amycuse v sedmém ročníku, ale oni, jelikož byli dvojčata, se vždycky bavili spolu dohromady a já jsem se vždycky bavila víc s Barbarou.
Psala jsem jí prakticky o všem co se dělo v Bradavicích a ona zase o tom co se děje mimo tuhle školu.
Když jsem vcházela do sovince, srazila jsem se s osobou, kterou bych tu čekala jako poslední.
"Ale, co ty tady?" zeptal se a s nedbalou elegancí se opřel o stěnu.
"Co asi. Posílám dopis," odpověděla jsem a šla jsem najít svoji sovu.
"Všiml jsem si, že se nějak moc motáš okolo bratra," ozval se znovu po chvíli.
"Ty seš tu pořád?"
"Jo, sem tady pořád." odpověděl nerudně. Jedinou mojí reakcí bylo, že jsem na něj ušklíbla. "Jak jsem řekl, moc se motáš okolo bratra."
"Co je vlastně tobě do toho?" obořila jsem se na něj. Otočila jsem se a dívala jsem se mu přímo do očí.
"Jenom to chci říct, pro tvoje dobro, že Regulus je pěknej hnusák a k holkám se nechová zrovna nejlépe."
"A to se naučil od tebe?" zeptala jsem se ho cynicky.
"Myslím to vážně."
"Já taky. S kým se stýkám je moje věc. Ty ses o mě nikdy nestaral, takže nechápu proč by si mi měl teď kecat do života."
"Jestli chceš, klidně se můžu starat. Klidně teď, jestli chceš," usmál se oslnivě a mně neušel ten jeho dvojsmysl.
"Upřímně, Siriusi, je mi tě líto," otočila jsem se ke své sově, přivázala jsem jí lísteček k noze a zamířila jsem k východu. "Je mi tě líto, protože i já a všichni ostatní máme větší šanci najít někoho, kdo nás bude milovat proto jací jsme, ne proto jakou úžasnou pověst máme. To ty očividně nikdy nepoznáš," otočila jsem se směrem k němu. Na moment to vypadalo, že snad i Sirius ztratil svůj pověstný úsměv. Hned se ale vzpamatoval.
"Zrovna ty mi o tom povídej. Nepoznáš lásku, ikdyž jí máš přímo před nosem. Bývala si v pohodě, dřív, teď už ne. Stává se z tebe typická Zmijozelačka....Užij si s bratrem, ale až tě odhodí jako použitý kotlík, nechoď brečet za mnou."
Chvíli jsem tam stála jako přikovaná a přemýšlela o pravém významu jeho slov. Potom jsem se v tichosti vydala zpět do sklepení. Celou cestu mi jeho slova zněla v hlavě jako ozvěna.

Stejně se všichni sejdem v pekle...

7. dubna 2011 v 19:39 | Drow |  Jak to vidím já....
Jako malá jsem se vždycky bála čertů. Vždyť jsem taky přece jednoho měla pod postelí, tím jsem si byla naprosto jistá. Ožíval vždycky když jsem se dívala, vždycky když byla tma. Proto jsem musela mít na chodbě rozsíceno a jakmile jsem ulehla do postele tak zavřít oči. Pamatuju si vždycky ten strach, když jsem se probudila v noci nebo když jsem nemohla usnout. Moje fantazie se vždycky rozjela na plný obrátky a příšery jsem ve tmě viděla všude.

~ Prolog

3. dubna 2011 v 22:09 | Drow
S hlasitým prásk jsem se objevila v té nejšpinavější části Londýna. Rovnou jsem pokračovala přímo ke štábu. Tady to bylo opravdu pod mojí úroveň, pomyslela jsem si a opatrně jsem našlapovala ve svých luxusních botách. Bylo mi jich tak líto.
Když už jsem konečně došla k tomu pravému domu, vytáhla jsem hůlku a zamířila na domovní zvonky.
"Abriedo" zašeptala jsem a objevili se tajné dveře. Otočila jsem se, jestli mne náhodou někdo nesleduje a vešla jsem dovnitř.
"Kdo jsi?" zeptal se hlas.
"Brody Carrowová" odpověděla jsem suše.
"Jaká je barva noci?" zachraptěl hlas znovu.
"Chladná jako led," odpověděla jsem netrpělivě. Tak kontrolní otázka byla fakt pitomá. Teprve teď jsem mohla doopravdy vejít.

"No konečně se ukázala naše madam," přivítal mě Black s přehnaným důrazem na poslední slovo.Neodpověděla jsem a jenom jsem se na něj ušklíbla. On mi opravdu nechyběl.
Sundala jsem si kabát a zamířila jsem do zasedací místnosti. Většina lidí už tady seděla, teda co jsem alespoň já věděla. Moc dobře jsem je neznala.
Sedla jsem si a čekala jsem co se bude dít. Asi tak za deset minut se tu konečně objevil ten na koho tu všichni čekali. Pozdravil se s nějakýma lidma a potom už si konečně sedl do čela stolu.
"Jsem rád, že vás tu zase vidím," začal a přejížděl všechny svým pronikavým zrakem. "Minulá akce v Oxfordu se, jak všichni víte, proměnila v katastrofu. Máme málo infomací, jsme vždycky o krok pozadu. Na druhou stranu se nám ale podařilo odhalit dva lidi na ministerstvu, kteří byli pod kletbou Imperius. Nesmíme dovolit, aby se Voldemort zmocnil ministerstva. Navíc taky máme několik redaktorů v Denním věstci....Ale jak jsem říkal už na začátku, musíme se dostat co nejblíže k Voldemortovi a jeho Smrtijedům."
Asi tak dva nebo tři lidi se na mě podívali. Bylo mi jasné, že se mě to bude týkat. S Brumbálem už jsme o tom tak trochu mluvili. Už jsem byla smířená.
V téhle společnosti jsem nebyla moc oblíbená. Přece jenom, byla jsem to já, kdo tu byl černá ovce. Člověk by nečekal, že tu uvidí někoho jako mě. Typická Zmijozelačka, jak prohlásil Sirius.
Byla jsem hrdá na svůj původ a to všechno, ale to zabíjení mudlů a nečistokrevných kouzelníků a povyšování těch čistokrevných kouzelníků mi upřímně vadilo. Takže jsem se rozhodla bojovat proti Voldemortovi. Zprvu docela obtížný úkol, ale nakonec jsem začala tajně pracovat pro Brumbála, teda pro Fénixův řád.
Většina lidí tady pro mě byla naprosto nedůležitá. Nevšímala jsem si jich, ale oni si občas až moc všímali mně. Jako třeba ta Weasleyová, co seděla naproti mě. Ta mě fakt nemusela.
"Už se nám podařilo trochu proniknout k jednomu Smrtijedovi, ale to prostě nestačí."pokračoval. "Potřebujeme špiona uvnitř. Jak všichni víte, slečna Carrowová byla vždycky na naší straně a právě ona by mohla k Voldemortovi proniknout nejsnáze."
Bylo zajímavé sledovat reakce zde přítomných. Při každém vyslovení pravého jména toho-jehož-jméno-nesmíme-vyslovit se většina z nich nepříjemně ošila, nebo třeba teď jak zmínil moje jméno, tak se na mě otočilo celé osazenstvo kulatého stolu.
"Ale bylo by nesmírně nápadné, kdyby se rovnou přimotala k Voldemortovi. Chci se zeptat, má někdo nápad, jak slečnu Carrowovou dostat nejblíže k Voldemortovi?" zeptal se ostatních. Bylo mi fakt nepříjemný když o mně mluvili tímhle stylem. Rozhlédla jsem se po ostatních. Nikdo ani nedutal. Až na Siriuse. Ten tam seděl a na tváři měl vítězoslavný úsměv. Už jsem se děsila, co zase vymyslel. Od...šestého ročníku mě neměl rád. Teda, od jeho sedmého ročníku.
"Já bych o něčem věděl," ušklíbl se na mě.
"Ano, pane Blacku?" zeptal se ho Brumbál a pro změnu se zrak všech přítomných upíral k Siriovi.
"Víte, v šestém ročníku tady slečna Carrowová měla dost vážný poměr s mým mladším bratrem, Regulusem, a můj bratr je Smrtijed, takže, stačí aby se k němu navrátila a on už jí určitě nějaké informace poskytne. Nebo zařídí aby se k nim mohla přidat," dokončil.
Tohle byla od něj pěkná podpásovka. Hnusák jeden. Od tý doby jsem co jsem začala chodit s jeho bratrem jsme se jenom hádali. Taky tomu teda pomohlo, že jsem byla ve Zmijozelu, takže mě vlastně nesnášel preventivně od prváku.
Nahlas jsem polkla a na sekundu se mi na tváři objevil vyděšený výraz. Byla jsem ale trénovaná ze Zmijozelu, takže jsem to rychle zamaskovala. Bála jsem se toho co bude následovat...


•15. kapitola - Lektvary

3. dubna 2011 v 19:39
Šel jsem radši dál od toho všeho zmatku. Nerad bývám ve středu dění. V paměti jsem procházel všechny tváře, které jsem si pamatoval z Nebelvíru a přemýšlel nad tím s kým bych chtěl spolupracovat. Pořád jsem byl toho názoru, že lámat vztahy mezi náma a nebelvírskýma přes koleno nemá cenu. Nedokázal jsem si představit, že by spojení těch dvou kolejí mohlo skončit dobře.
A v tu chvíli kdy už jsem se rozhodl, že jí půjdu hledat se objevila přímo přede mnou. Musím přijít na ten její fígl, tohle totiž dělá pořád, usmál jsem se vlastním myšlenkám. Bylo úžasné pozorovat její chování. Právě teď si stoupala na špičky a dvakrát si dokonce povyskočila, aby byla vyšší a viděla do davu. Opravdu byla docela malá, asi tak o hlavu a půl menší než jsem byl já.
Řekl jsem si, že tohle je ta příležitost na kterou jsem čekal a která tu není každý den. A navíc, při představě, že by musela spolupracovat například s takovým Bartym...
Využil jsem toho, že byla otočená zády a poklepal jsem jí na rameno. Okamžitě se otočila a na tváři se jí objevil ten roztomilý úsměv. Uvědomil jsem si, že jsem si vlastně nepromyslel co jsem jí hodlal říct, takže to byla čistá improvizace.
"Víš, že vypadáš roztomile, když se takhle směješ?".
"Díky," zamumlala a s ještě větším úsměvem sklopila zrak.
"Tak co, už máš dvojici?" zeptal jsem se přímo. A jestli to bude někdo typu Sebastian, tak ho asi rovnou uškrtim.
"Um, um," zavrtěla hlavou.
"Ne, tak to neni, nekecej mi tady."
"Eh, c...co?" zeptala se nechápavě, ale v očích jí tančili jiskřičky.
"No, budeš se mnou,"