•14. kapitola - Touha

25. března 2011 v 23:19 | Drow
Život v Bradavicích pokračoval dál. Za těch pár dnů jsem si už zase navykla na ten rytmus života který plynul v Bradavicích. Byla jsem ráda, že jsem tu byla. Ale přece jenom mi to přišlo jiný. Všichni okolo mě začínali být dospělý. A ta závratná rychlost toho jak se měnili mě trochu děsila. Čím dál tím víc se Lily, ale i ostatní zajímali o ty "vážné" věci. Jako byla škola, rodina nebo Voldemort. O Voldemortovi jsem s nima mluvila ráda, ale pořád jsem měla pocit, že mi něco zatajujou. Když jsem se jich ptala, vždyky řekli něco typu: "Jsi ještě moc malá, počkej až budeš plnoletá" nebo "Máme přikázáno držet to v tajnosti."

Jediný James mi pevně věřil, a tak mi teda prozradil, že jde o jakousi organizaci, která by měla aktivně bojovat proti Voldemorovi a jeho stoupencům, kteří si začali říkat Smrtijedi. Ale jakmile se mi brácha snažil naznačit nějaký podrobnosti, ostatní ho hned zastavili. Pěkně mě to štvalo. Zvláště u Lily mě to překvapilo, protože pokud jsem čekala, že mě někdo podpoří, tak bych čekala jí. Ale zvláště ona chtěla, abych se zatím nic nedozvěděla.
Takže jsem se jenom dozvídala nějaké drobnosti z novin, ale zdálo se mi, že těch zpráv o něm ubývalo. Ale bylo naprosto jasné, že počet vražd a únosů neklesal. Ta nejistota a tichá panika byla vidět všude. Znepokojovalo mě to, ale snažila jsem si udržet svůj optimismus, ikdyž to nebylo nejlehčí.
Navíc, jsem začala mít úplně zamotanou hlavu z té nejméně vhodné osoby. Pokaždé když jsem Reguluse viděla, ať už na chodbě, nebo ve třídě, stal se prakticky tou jedinou věcí na kterou jsem se soustředila. Snažila jsem se upoutat jeho pohled, ale zase ne tak, aby to vypadalo, že na něj pořád civím. Když se mi občas konečně povedlo s ním navázat oční kontakt, vždycky jsem ztuhla a můj žaludek začal dělat kotrmelce. A co teprve když se na mě mírně pousmál....
Když byl nadoslechu skoro jsem nedokázala dát dohromady smysluplnou větu. Ne že bych začala koktat, ale začala jsem kecat úplný kraviny. Taky jsem si za to vždycky večer v pokoji sama pěkně vynadala. Od toho večírku jsem s ním nemluvila. A doslova mě to ničilo, nikdy jsme neměli možnost být sami, vždycky tam byl někdo jiný a prostě to nešlo, abychom spolu mluvili. Navíc jsem absolutně netušila, jestli se mnou chce vůbec mluvit. Když jsem sedávala na některých hodinách před ním občas jen tak nenápadně štouchl do mé židle a já to prostě nevydržela a otočila jsem se. Když se jeho soused náhodou nedíval tak na mě mrkl a nasadil svůj šibalský úsměv. Vždycky když to udělal nebyla jsem skoro schopná se zbytek hodiny soustředit.
Myslela jsem na něj několikrát denně.
Představovala jsem si, že by mě jednou nečekaně zatáhne do nějakého tmavého zákoutí a vášnivě mě políbí. Pak by se na mě podíval svýma zeleno-modrýma očima a řekl by: "Chci jenom tebe, miluju tě..." a pak by mě objal.
Představovala jsem si, že by na mě počkal po nějaké hodině. Chytil by mě za ruku a lehce mi dal pusu na čelo a potom bychom spolu pokračovali jako pár.
Občas jsem byla naprosto šťastná z té představy. Potom jsem si uvědomila, že nikdy nebudeme spolu, že nikdy neochutnám jeho rty, že nikdy pro něj nebudu víc než ta z Nebelvíru. A bolelo to, dost to bolelo. Když jsem v noci nemohla spát, myslela jsem na něj. Dvakrát už jsem brečela. Nejhorší na tom bylo, že jsem se nemohla nikomu svěřit, co by mi asi řekli? Na to jsem nebyla zvyklá, vždycky tu byl někdo...


Dostávali jsme zprávy od Pána každý čtvrtek od našeho rádoby učitele obrany. Stejně teď prakticky vyučoval jenom bojování a párkrát jsem si stačil všimnout že neměl daleko k tomu, aby nás učil černou magii.
Vidíte, už i já říkám Voldemortovi Pane...Jde to se mnou z kopce, cítím jak se čím dál tím méně věnuju sabotování jeho plánů. Už jsem se s tím tak nějak smířil, řekl jsem si, že to odložím až zase nebudu ve škole. Jestli to teda vůbec pujde. Ale v tý škole se na člověk fakt nemůže soustředit.
Tak rád bych si zachoval svůj prakticky bezstarostný život, kde největší problém je úkol z přeměňování. Ikdyž, neměl bych to zas tak zlehčovat.
V poslední době se snažím najít nějaké rozptýlení, abych náhodou neupadl do toho nekonečnýho stereotypu, se kterým jsem se trápil minulý rok. Snažím se více bavit s lidma z naší koleje, je to sice úplná přetvářka, ale co se dá dělat. Tak třeba předevčírem jsem byl zkoušet jedno docela neškodné kouzlo se Sebastianem. Pravda, už to není co bývalo, díky bohu. Musím si udržet zdravý rozum a pamatovat co jsem si dal za nesplnitelný cíl. Zabránit Voldemortovi dostat se k úplné moci.
Zjistil jsem, že Brumbál chystá jakýsi řád, jako odboj proti Pánovi. Dost často jsem přemýšlel nad tím, jestli bych se mu neměl jít "udat" a zkusit s ním vyjednat nějakou spolupráci. Ale pořád si tím nejsem jistý.
Už jsem říkal, jak se na týhle škole nemůže člověk soustředit na vymýšlení komplikovaných plánů? Vyskytovala se tu jakási menší anomálie. Už jsem měl v hlavě spoustu nápadů jak jí získat, ale pořád jsem čekal na vhodnou příležitost.
Až donedávna jsem vždycky na hodinách pana Binnse spal. Ale letos předemnou sedí jedna osoba, která mě nějakým záhadným způsobem donutí zůstat vzhůru. Totálně si užívam tu skutečnost, že můžu strávit celou hodinu pozorováním jejích letmých pohybů. Když si rukou hrábne do vlasů, když si kreslí do svých poznámek....
Občas jsem schválně kopnul do její židle, aby se na mě otočila. Potřeboval jsem vidět jí zblízka, alespoň na tu vzácnou chvilku. Vždycky se mírně usmála a v očích jí tančili jiskřičky. Snažil jsem se na ní zapůsobit, takže jsem na ní dělal úsměv o kterým si myslím, že by jí mohl zaujmout.
Sem tam jsem jí tajně pozoroval na chodbě o přestávce, nebo na obědě. Bavilo mě představoval si, jak asi vypadá bez tý školní uniformy, bavilo mě představovat si, že je moje.
Ikdyž nebyla jediná holka na kterou jsem myslel. Ještě pořád tu byla moje Kaileen, nutno dodat, že na ní mě přitahovala jenom její tělo a představa, že bych s ní měl nedejbože bydlet byla úděsná. Ale byla tu a já jsem se jí nemohl vyhýbat pořád.
Další rozptýlení bylo, že jsme zase začali pořádně trénovat famfrpál. Upřímně už jsem se nevýslovně těšil na to, až zahrajeme zápas proti ostatním. Famfrpál mě bavil, bylo to vždycky pěkné vzrušení, když jsem se hnal přes celé hřiště za tou miniaturní zlatonkou. Ale hrál jsem jenom pro zábavu, takže jsem to nebral zas až tak vážně. Kapitánovi se můj přístup strááášně moc líbil.



Lektvary byli vždycky tak trochu opruz. Buďto jsme dělali naprosto neužitečné letvary, jelikož jsme měli málo času, nebo jsme si pouze povídali o těch fakt zajímavých lektvarech. No, ale co naplat. Štvalo mě, že jsem seděla tak vepředu. Regulus totiž seděl vzadu, takže jsem na něj vůbec neviděla a otáčet se každý dvě sekundy se mi nechtělo. Upřímně, nemělo cenu poslouchat Křiklanovo žvásty, a tak jsem se zase zamyslela nad tím, kdo mi zamotal hlavu teprve před pár dny.
"Slečno Potterová!" ozval se Křiklan sekundu potom co do mě moje sousedka strčila, abych se probrala. Tohle nebyl úplně ten styl, kterým bych na sebe chtěla upozornit, ale budiž, aspoň něco.
"Ano, pane profesore?", odpověděla jsem konečně.
"Mohla by jste mi zopakovat instrukce?" zeptal se jízlivě. Věděl že nemám ani zdání.
"Em...Budeme vařit lektvary?", zkusila jsem.
"A jaký?"
"Eh....Těžký?" V tu chvíli jsem nedokázala vymyslet nic lepšího.
"Takže je vidět, že někteří tu opravdu nedávají pozor," začal svůj proslov a díkybohu se začal vzdalovat od našeho stolu. ", takže pro ty jako je slečna Potterová," když zmínil moje jméno tak se od zmijozelských ozval povrchní smích. Doufala jsem, že se nesměje on... "To zopakuju ještě jednou. Rozdělíte se do dvojic a potom si vytáhnete jméno a vzorek lektvaru, který v té dvojici společně uvaříte. Jedná se o obtížnější lektvary a hlavně časově náročné. Každý lektvar je unikátní, takže jedné dvojici to může trvat týden a další tři měsíce. Záleží jenom na tom, co si vylosujete."
Podívala jsem se na Alyson, jestli budeme spolu ve dvojici. Ta přikývla a dál se věnovala Křiklanovi. "Ah, ano, promiňtě," uchechtl se, "v rámci sbližování kolejí bude muset být v každé dvojici jeden ze Zmijozelu a jeden z Nebelvíru."
Udivilo mě jak na takovou DROBNŮSTKU mohl zapomenout. Podobné reakce to způsobilo v celé třídě. Všichni se začali ohlížet po ostatních a ozývali se drobné protesty, zvláště teda od zmijozelských. A do toho zazvonil zvonek, naneštěstí jsme dneska měli dvouhodinovku lektvarů.
"Takže, jděte prosím vás na chodbu, tak se rozdělte do dvojic a příští hodinu už si sednete spolu. Děkuji." dopověděl a definitivně nás vyhnal ven.
No, asi uhádnete kdo mě jako první a vlastně jako jediný napadnul, že bych s ním mohla být ve dvojici. Ale ať jsem se rozhlížela sebevíc, nemohla jsem ho nikde najít. Cítila jsem zklamání, protože to mohla být skvělá šance.
Celá třída teď stála na chodbě. Někteří se už tak nějak začali domlouvat mezi sebou, ostatní byli ale striktně rozdělení do dvou táborů. Celej ten zmatek mě štval, takže jsem šla od toho chumlu dál. Nejspíš, abych měla lepší výhled. Smutně jsem si povzdechla. Představa, že budu s někým jako je například Kara Bayleová mě děsila.
V ten moment mi někdo poklepal na rameno.
Doufám, že kapitola líbila...já jsem s ní celkem spokojená a užila jsem si psaní.
Máte nějaký názor? Budu ráda za všechny komenty ;).
Hlavně mějte dobrou náladu...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lenule Lenule | Web | 25. března 2011 v 23:26 | Reagovat

na mně moc ernej blog jinak hezký :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama