Poprvé sama

26. února 2011 v 20:59 | Drow |  Jak to vidím já....
Kapky zlehka dopadají na střešní okno v rytmu mého srdce. Dýchám příliš pomalu a zároveň příliš rychle. Ta prázdnota mě sžírá.
Ležím na posteli, nevím tak hodinu, dvě...tři? Čas není důležitý. Ležím na posteli a tupě zírám do stropu. Po chvíli už to nevydržím a malátně se přesunu k oknu. Jenom ten déšť narušuje to ticho. To prázdné ticho. Snažím se na nic nemyslet, chci na nic nemyslet. Protože, kdybych měla myslet, první co mě začně sžírat zevnitř je otázka, Proč?
Sedím na okně a poslouchám ten neměný rytmus deště. Na ničem nezáleží. Najednou mi všechno příjde absurdní. Zbytečný. Přišlo to náhle, ještě dnes ráno by bylo mojí největší starostí jaký si mám vzít deštník. Snažím se na tebe nemyslet, snažím se nemyslet na otázku proč. Ale je to těžké, všechno mi tě připomíná. Tady na té zemi jsme sedávali, z toho hrnku jsi pil černý čaj. Ten jediný máš rád. Já měla vždycky zelený a ty černý, usměju se té vzpomínce chabě.
Prázdnota. Plakala bych, ale už mi došly slzy. Sleduju to podvečerní město ve kterém se odehrává tolik příběhů. Kapky se snáší na celé město. Všechno je zbytečné, jak malé jsou naše životy. Každému záleží jenom na jeho osobě, ostatní jsou zbyteční.

Do pokoje vchází matka, kterou nejspíš udivilo, že jsem doma. Její běžné dotazy odbydu ještě běžnějšími odpovědmi. Nezajímá jí jak se cítím, ani netuší...Netuší, že už sem nikdy nepřijdeš. Netuší, že už nikdy nebudeš pít z toho hrnku.
Je těžké nemyslet. Snažím se mermomocí soustředit na tu ponurou podívanou za oknem. Ale nejde to. Do očí se mi vrátí slzy. Proč?! Proč? Mám stochutí tuhle otázku vykřičet do světa. Proč? Řekni mi ten důvod. Byli jsme si tak blízcí...
"Proč?", zašeptám do nekonečného ticha. Už ti nejsem moc dobrá? Nikdy jsem nebyla. Vždycky jsem se divila, jak tak úžasná osoba jako ty může chtít mě. Jsi milý, vtipný, strašně hezký...Jsi ten nejlepší. Teprve teď si to uvědomuju. Nechala jsem se unést...Milovala jsem tě, ani jsem si to pořádně neuvědomila. Každou chvíli kdy si tu nebyl jsem na tebe myslela. Každou chvíli jsem chtěla být s tebou. Ach, jak bylo nádherné tě líbat, jak bylo nádherné když ty si líbal mě. Chci tě mít u sebe. Chci cítit to teplo a tu energii co z tebe vždycky sálala.
Už to nikdy nepocítím. Jak si sám řekl, je konec. A já tě nechám jít. Nechci za tebou přilézt jako troska. Děsím se co by si mi řekl. Řekl bys mi důvod. Chci si uchovat ty vzpomínky co spolu máme, ty hezký. Tím že bych za tebou přišla bych to definitivně ukončila. Možná se vrátíš....Nebo se probudím z té noční můry.
V ruce svírám ten přívěšek co si mi dal. Tenkrát, pár ulic odsud, na té lavičce. Tenkrát, kdy si mi řekl, že mě miluješ. Řekla jsem, že tě taky miluju, tenkrát jsem si ještě neuvědomovala význam toho slova......

Kapky pořád dopadají v tom samém rytmu. Uvnitř mě jako kdyby byla černá díra a sžírala mě zevnitř. Je to poprvé, co mám takový pocit prázdna. Ukázals mi, jaké to je nebýt sama.
Venku prší, zachvilku náš svět pohltí noc. Dneska neusnu. Nedokázala bych to. A další slza mi stéká po tváři....Vrať se, prosím.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 WG Team WG Team | Web | 26. února 2011 v 21:05 | Reagovat

Čaute, hledáme porotu do soutěže o nejoblíbenější HP fotku, pokud máš zájem, zapiš se v 2. článku

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama