•12. kapitola - Večírek

28. února 2011 v 19:19
Popadl jsem skleničku medoviny, což bylo nejtvrdší pití na večírku, zalezl jsem za jeden ze zelených závěsů a posadil se na okenní parapet. Dneska jsem opravdu neměl náladu na Křiklanovu vlezlost a povrchní debaty zde přítomných snobů. Rozhodl jsem se počkat tady, dokud se všichni dostatečně neopijou. Nebo pokud se tenhle večírek nějak zajímavě nezvrtne, což bylo nepravděpodobné.
Díval jsem se z okna a po chvíli mi začala hlavou vrtat myšlenka, jestli má vůbec cenu tady zůstávat. Ale z nějakého záhadného důvodu jsem se přece jenom rozhodl zůstat.


Stačilo mi čtvrt hodiny abych dospěla k názoru, že na podobnou akci už v životě nepříjdu. Hned dvě minuty potom co jsme přišly jsem ztratila Lily. Potom jsem se jen tak protloukala davem, občas jsem se snažila připojit do nějakého rozhovoru, ale prostě jsem si připadala tak trochu jako prodavač knih na Jupiteru.
Už delší chvíli jsem postávala u stolu s občerstvením, ale tady mě sledovalo až moc očí, takže jsem se rozhodla, že prostě odejdu. Bylo mi ale blbý odejít hned na začátku. Z těhle večírků se neodchází před půlnocí. Ale zase pohledy některých lidí mi opravdu vadily. Musím najít klidnější místo. Znovu jsem se zařadila do davu. Nevědomky jsem došla až na druhý konec místnosti, zapadla jsem do rohu a tiše pozorovala jak se ostatní baví.
"No áhoj!" ozvalo se zleva. Jestli je to ten kdo si myslím, tak je to hodně špatný. Otočila jsem se, abych se utvrdila v tom, že je to opravdu ona.
"Aahoj..." pozdravila jsem jí s předstíranou radostí.
"Dlouho jsem tě neviděla," usmála se falešně. Jak já jí nenávidím.
"To víš, tak už to bývá," odpověděla jsem jí a znechuceně jsem od ní odvrátila pohled.
"No, ale je skvělé, že jsme se tady potkaly, můžeme si celý ten večer společně užít," usmála se znovu. Při tom pomyšlení se mi udělalo blbě. Ona totiž patřila k těm fiflenám, co jsou s váma v jednu chvíli největší kamarádky a hned za rohem vás pomluví jaká jste děvka a bůh ví co ještě. Faleš z ní přímo čišela. Měla taky velký zálusk na hráče famfrpálu a tak jsem já, jako sestra Jamese, byla ideální nástroj jak se k němu dostat.
"Jo, tak tady počkej a já si zatím zajdu pro pití," pokusila jsem se jí taktně zbavit.
"V tom případě jdu hned s tebou," mrkla na mě. Super. Tak jsem tedy znovu vyrazila ke stolu s pitím a přitom tiše snášela její poznámky typu:" Koukni na ní, vždyť se po něm přímo plazí; hele tamhleten je docela hezkej, až na ty jeho uši; Smithový z těch šatů úplně lezou kozy; a tak dále. Byla to dlouhá cesta. Došly jsme zase k tomu stolu a já popadla první skleničku a znovu jsem se snažila vmísit do davu. Mou nadějí se staly ty závěsy, za kterýma bylo pravděpodobně hodně místa, takže jsem neváhala s co nejrychleji jsem k nim zamířila.
K mému neštěstí tahle myšlenka napadla už někoho jiného a mě bylo blbý tam stát a koukat jak se tam nějaký pár líbá, takže jsem pouze prošla, otočila jsem se, abych se ujistila, že jsem jí setřásla a zamířila pod další závěs. Ale znovu, nebyla jsem jediná...



Doslova do mě vrazila. Přiřítila se jako dělová koule. Moc hezká dělová koule. Večírek byl hned lepší, usmál jsem se. Musela být mimořádně nevšímavá, protože když se sem nahrnula, prvních pět sekund pořád kontrolovala lidi venku a snažila se co nejvíc zatáhnout závěs, který nás dělil od zbytku ostatních. A toho, že sedím na parapetu a s připitomělým úsměvem jí pozoruju si nevšimla. O to zajímavější byl její výraz když si mě konečně všimla. Rty se jí zkroutily, jakoby se chtěla usmát, zamračit a otevřít pusu údivem najednou. A já se prostě nemohl zbavit toho připitomělého úsměvu. Chtěl jsem udělat ten typický obličej, kterým balím holky, ale prostě byla tak roztomilá...
"Ehm,..." usmála se nakonec nejistě, " Ahoj," řekla a prohrábla si vlasy. Snažila se co nejvíc vyhnout se mému pohledu.
"Ahoj," odpověděl jsem jí, pořád jsem se usmíval. Proč? Proč se jen nedokážu ovládnout?
"Co tady..." začali jsme oba stejně. Hned nato jsme se oba uchechtli. Poprvé za dnešek mi pohlédla do očí.
"Co tady teda děláš?" prolomila nakonec ticho a zkousla si ret. To mě teprve dostalo.
"No...já," znovu jsem se uchechtl, "tyhle večírky většinou bývají nuda, dokud teda neodejdou slušňáci a snobové. Teprve pak to občas bývá zábava, ale jenom občas. Takže tady vlastně čekám v co se to vlastně vyvine," usmál jsem se konečně tím úsměvem, kterým jsem chtěl. "No a co ty? Před někým utíkáš?" usmál jsem se na ní uličnickým úsměvem. Upřímně jsem byl nesmírně zvědavý na důvod jejího počínání.
"Jo, vlastně jo...Jsem asi hodně nenápadná," uschechtla se.
"Skoooro sem si tě nevšiml."
"Utíkam před jednou strašně otravnou holkou. Je to šílenec." ....Kdybyste viděli jak roztomile se culila.
"A jakto, že jsem tě tu nikdy neviděl. Takovýho blázna bych si všiml," začal jsem jí popichovat.
"Heej," usmála se a posadila se vedla mě.
"Jenom říkam svůj názor," pokračoval jsem.
"Beru to jako poklonu. No, ale na Křikově večírku jsem poprvý a vlastně tak trochu omylem."
"Řeknu ti, o nic nepřicházíš. Já musím chodit na všechny jeho večírky a navíc moje rodinka je tak trochu posedlá večírkama přesně tohodle typu, takže je znam moc dobře, ale většinou nestojí za nic. A je to prakticky pořád to samí."
"No, to ti nezávidim." usmála se omluvně.
"A jak se má Sirius?". Nechápu proč to zrovna teď sem taham. Střašně jsem litoval, že mě to vůbec napadlo, ale já se prostě musel zeptat, je to můj brácha. A já jsem totální pitomec.



"A jak se má Sirius?" zeptal se dychtivě. V tu chvíli se mu změnil výraz. Už nebyl tak "v pohodě". Musím přiznat, že mě to trochu zarazilo. Tohle bylo to poslední o čem jsem čekala že bude mluvit.
"Má se...dobře, asi. Já přesně nevím, mají teď pořád něco okolo zkoušek, navíc má holku, takže...". Bylo vidět, že je trochu překvapený.
"Sirius se učí?" uchechtl se. "To by mě teda nenapadlo," dopověděl a otočil se k oknu.
"Vy si asi nejste moc blízcí," pokusila jsem se ho zeptat a upřímně jsem doufala, aby to celé skončilo dobře.
"Moc je trochu slabé slovo," konstatoval po chvíli zklamaným hlasem. Nějak jsem si v tu chvíli nebyla jistá, jestli tady na mě nehraje nějaké divadýlko, jak občas mají kluci, zvláště zmijozelský, ve zvyku.
"A proč? Vždyť jste bráchové, musíte k sobě mít nějaké pouto."
"Je to tím, že jsme oba až příliš rozdílní. Je těžký se po těch letech co jsme spolu pořádně ani nemluvili se s ním začít zase normálně bavit." Nachvíli jsem se zamyslela. Ano, jsou rozdílní. Sirius rozhodně není posedlý černou magií a čistou krvý. Ale zase, co já vím jak je na tom Regulus? Nevypadá na úplně typického zmijozeláka. Ale charisma a ctižádostivost mají společnou, to se pozná. No, doufám, že není tak tvrdohlavý jako Sirius, pousmála jsem se.
"Kdy se to zvrtlo? Teda, jestli se můžu zeptat."
Zamyšleně se podíval z okna a pak se uchechtl. "Ano, můžeš se zeptat. Od tý doby co jsem se dostal do Zmijozelu se ke mně a vlastně celé naší rodině otočil zády. Občas jsem mu záviděl."
"A co jsi mu záviděl?" zeptala jsem se překvapeně. Celkově, ten směr toho rozhovoru se ubíral podivným způsobem. Byla jsem z toho trochu zmatená.
Díval se mi zpříma do očí. "Tu volnost. Mohl říct přesně co měl na srdci, nemusel brát ohled na ty nesmyslný pravidla." Vypadal že svoje slova volí opravdu pečlivě. "Ale, samozřejmě za to platil daň." Najednou se zarazil a odtáhl se. Jak šíleně mě vytáčel! Můj tep byl zrychlený, nevěděla jsem,jestli mu mám věřit, ale jelikož mě na něm něco šíleně lákalo, tak jsem mu věřila. Něco mi prostě říkalo, že je to tak správně. Asi mi opravdu hrabe.
"Tím chceš říct, že ty jsi svázaný pravidlama?" zeptala jsem se. Dneska se pořád ptám.
"Svázaný?! Oh, bože, je to šílený. Pravidla jsou všude, všude! Musim se chovat tak jak mi bylo nařízeno, dělat to co se ode mě očekává...Nevím, proč ti to všechno říkám, neměl bych s tebou ani mluvit. Podle jednoho nepsanýho pravidla nikdo ze Zmijozelu nesmí promluvit s nikým z Nebelvíru."
"A naopak...Ale přesto tu jsme," dodala jsem.
"Přesně." Svoje zeleno-modré oči teď upřel přímo do mých. Kdybych neseděla, asi by se mi podlomily kolena. Jeho oči byli jako dva magnety. Mírně se usmál, on se asi opravdu snaží abych se zbláznila. Začala jsem si o sebe třít prsty, což dělám pokaždý když jsem nervózní. Sklopila jsem zrak a doširoka jsem se usmála. Nemohla jsem ten pitomej úsměv zastavit. Teď musim vypadat šíleně pitomě....


Vypadala úžasně. Úplně nejlepší bylo, jak jí její černé vlasy padaly do obličeje. Tak moc jsem si přál, aby mezi náma nebyla ta obrovská bariéra.
"Jak je možný, že tě skoro neznam? Chodíme do stejnýho ročníku už téměř šest let."
"No...Já nevím, ty jsi vždycky býval u vás a já u nás. Vždycky si mi přišel nedostupný." Nedostupný? Jak to jako myslela?
"Tak mi o sobě něco pověz," zeptal jsem se jí. Znovu mi věnovala pohled a usmála se.

Jak rychle uběhne hodina? Rychle, pokud ho trávíte s ní. Předtím jsem si ani neuvědomil jak moc jsem jí neznal. Usoudil jsem, že je ještě střelenější než jsem si myslel. Ale to mě na ní úplně fascinuje, protože to je přesně to co se v mém okolí vůbec nevyskytuje. Většinou to bývá konzervativnost spojená s tendencí schylovat se k těm nejodpornějším věcem. Kdybych například přivedl někoho kdo není úplně čisté krve na večírek pořádaný mou sestřenicí asi by se zbláznila.
Ale ona...Zjistil jsem například že jí její a můj brácha provádějí pěkný vylomeniny, že spí na pokoji u sedmaček nebo že má ráda smaženou rybu s pudinkem. Zvláště to poslední mě dostalo.
"Jak dlouho hraješ famfrpál? " zeptala se.
"No...asi deset let. Moment, ty víš, že hraju famfrpál?"
"Jasně...Víš, neeevim, jestli si pamatuješ, ale mám bráchu, kterej je přímo posedlej famfrpálem. Chytač, žejo?" ukázala na mě. Přikývl jsem. "No, on má vždycky ve zvyku vybírat si oběti a do nich hodiny hučet všechno co se týká famfrpálu. A obzvláště miluje rozebírat taktiku zmijozelských. A chytačů. Takže ty jsi opravdu žhavé téma. Chudák Lily."
Jenom jsem nevěřícně kroutil hlavou. "Vidíš kolik toho máme společnýho?" poznamenal jsem ironicky. Usmála se. Ostatně to dělala celkem často, což bylo další součástí jejího šarmu. To jsem postřehl i ze společných hodin, smála a usmívala se hodně. "Takže už chodí s Evansovou?"
Překvapeně se na mě podívala. "Jak to...jak to víš?"
"Musel bych bejt slepej, abych si jich nevšiml. Nebo abych nezaslechl drby."
"Bradavická šeptanda..."
"Tady se nic neudrží pod pokličkou."
Večírek už se pomalu, ale přece jenom chýlil se konci. Lidí tam za závěsem znatelně ubývalo.
"Nevíš kolik je hodin?" zeptala se a mně bylo naprosto jasný co bude následovat.
"Opravdu to chceš vědět?" zeptal jsem se jí šibalsky.


"Ano, opravdu to chci vědět," oplatila jsem mu úsměv.
"Tak dobře, jak chceš....půl jedný." Cože? Půl jedný? No, skvělý.
"No...Já už budu muset jít." Ale v žádným případě se mi nechce.
"Hm..škoda."
Sesedla jsem z parapetu. "Dneska to bylo super," otočila jsem se ještě naposled. "Tak...ahoj."
"Měj se....A, počkej ještě. Ty šaty ti moc sluší. Ta barva se ti hodí k očím." Znáte ten pocit motýlků v břiše a nekontrolovatelnýho úsměvu?
"Díky," usmála jsem se. "Měj se."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Leana Kailien Leana Kailien | Web | 5. března 2011 v 20:09 | Reagovat

Čim dál lepší.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama