Únor 2011

•12. kapitola - Večírek

28. února 2011 v 19:19
Popadl jsem skleničku medoviny, což bylo nejtvrdší pití na večírku, zalezl jsem za jeden ze zelených závěsů a posadil se na okenní parapet. Dneska jsem opravdu neměl náladu na Křiklanovu vlezlost a povrchní debaty zde přítomných snobů. Rozhodl jsem se počkat tady, dokud se všichni dostatečně neopijou. Nebo pokud se tenhle večírek nějak zajímavě nezvrtne, což bylo nepravděpodobné.
Díval jsem se z okna a po chvíli mi začala hlavou vrtat myšlenka, jestli má vůbec cenu tady zůstávat. Ale z nějakého záhadného důvodu jsem se přece jenom rozhodl zůstat.

Poprvé sama

26. února 2011 v 20:59 | Drow |  Jak to vidím já....
Kapky zlehka dopadají na střešní okno v rytmu mého srdce. Dýchám příliš pomalu a zároveň příliš rychle. Ta prázdnota mě sžírá.
Ležím na posteli, nevím tak hodinu, dvě...tři? Čas není důležitý. Ležím na posteli a tupě zírám do stropu. Po chvíli už to nevydržím a malátně se přesunu k oknu. Jenom ten déšť narušuje to ticho. To prázdné ticho. Snažím se na nic nemyslet, chci na nic nemyslet. Protože, kdybych měla myslet, první co mě začně sžírat zevnitř je otázka, Proč?
Sedím na okně a poslouchám ten neměný rytmus deště. Na ničem nezáleží. Najednou mi všechno příjde absurdní. Zbytečný. Přišlo to náhle, ještě dnes ráno by bylo mojí největší starostí jaký si mám vzít deštník. Snažím se na tebe nemyslet, snažím se nemyslet na otázku proč. Ale je to těžké, všechno mi tě připomíná. Tady na té zemi jsme sedávali, z toho hrnku jsi pil černý čaj. Ten jediný máš rád. Já měla vždycky zelený a ty černý, usměju se té vzpomínce chabě.
Prázdnota. Plakala bych, ale už mi došly slzy. Sleduju to podvečerní město ve kterém se odehrává tolik příběhů. Kapky se snáší na celé město. Všechno je zbytečné, jak malé jsou naše životy. Každému záleží jenom na jeho osobě, ostatní jsou zbyteční.

Knihy vs. filmy

20. února 2011 v 17:19 Jak to vidím já....
V mojí hlavě se už delší dobou odehrává menší bitva, a to tedy mezi filmem a knihou. A já si prostě potřebuju utřídit myšlenky v hlavě, takže jsem se rozhodla napsat článek na jehož konci chci vidět moje konečné rozhodnutí. Nemám nejmenší tušení jak tohle dopadne...


Youtubers...

17. února 2011 v 21:19 Music...:)
Ah, ten youtube. Pro mě je to ideální místo kde můžu najít hudbu která se mi líbí, protože na youtubu je všechno. Opravdu všechno. Nechci ho tady vychvalovat do nebe, ale s jeho pomocí se stává spoustu věcí mnohem jednoduších. Můžeme díky němu sledovat zadarmo svoje oblíbené interprety, mnohdy v té nejvyšší kvalitě.
Je to taky skvělý prostor pro uveřejňování vlastních videí. Ale ze zkušeností mého okolí vím, že není lehké se tam prosadit. Povede se to asi málokomu.
Častokrát jsou ty videa opravdu dobrá, někdy jsou to obyčejné vlogy, někdy téměř profesionálně zpracované písně. A, moje oblíbená část, parodie. Chtěla bych vám tady představit pár mých oblíbených youtuberů. Speciálně ty, co nahrávají vlastní songy, nebo parodie.


•11. kapitola - Infiltrace

9. února 2011 v 18:39
"Dávejte si příště větší pozor, ano pane Malfoyi!" slyšel jsem hlas svého nového učitele. "Jednáte velice, velice neopatrně. Některým osobám by se nemuselo líbit, víte moc dobře co tím myslím," napomenul ho vyděračným tónem." Pomalu jsem se k nim přiblížil. Zabočil jsem za roh a pan Burke mě spatřil.
"Á, pan Black. Skvělé, potřebuju s váma dvěma mluvit. Pojďte do mého kabinetu."

"Není to příliš riskantní?!" vyjel jsem na něj jakmile se zavřeli dveře od jeho kabinetu. "Nasadit smrtijeda přímo Brumbálovi pod nos."
"Uklidni se, ano?" oplatil mi podobným tónem. "Brumbál dlouho někoho hledal a Pán Zla potřebuje někoho kontrolu nad váma dvěma!" sjel nás pohledem. "Například šikanovat třeťáky přímo na chodbě." obrátil se k Luciusovi. "To opravdu není moc chytrý, ne v téhle době. Jestli uvidím, nebo jenom uslyším na tebe sebemenší stížnost, tak z toho Pán nebude mít radost až mu to povím. Mým úkolem je kontrolovat vás a udržovat vás dva v kontaktu s Pánem. A vyhledávat nové smrtijedy. Podle Pána je mladá krev nejdůležitější, ale jak tak na vás dva koukám..."
"Zkrať to!" přerušil jsem ho. Nikdy jsem ho neměl v lásce, už tenkrát když k nám chodívali s rodinou na nedělní oběd. Byla tradice, že každou neděli k nám chodila nějaká spřízněná čistokrevná rodina. Dlouhosáhlá nuda.
"Chce vám co nejdříve dát znamení zla." zašeptal jízlivě. "Musím vás dostat ze školy, v předvečer všech svatých."
"To je trochu pozdě, ne?" ozval se Lucius.
"Je to tak jak Pán nařídil a myslím, že toho má v hlavě mnohem víc než ty, Luciusi." napomenul ho jako pětileté děcko. "Ale to je teď jedno, oba víte co máte za úkol, takže jděte. Jděte!" vyhnal nás. "Chovejte se jak se patří, jasné? " dodal. A pak nás definitivně vyhnal z jeho kabinetu.


He's just a boy, I'm just a girl....

2. února 2011 v 23:09
Byl to jenom další typický jarní den. Někdo by se možná mohl dlouhosáhle rozplývat nad tím, jak dnes ráno slunce ozářilo pozemky a další kravinky. Takových dnů už bylo a takových dnů ještě bude, pomyslela si Lily. Dneska se rozhodla, že zůstane uvnitř. Mimořádně nebude následovat svoje kamarádky ven na školní pozemky. Každý jiný den by to tak udělala. Dnes ležela na posteli a přemýšlela. Konec roku se nebezpečně blížil. Příliš nebezpečně. Spoustu lidí už mělo více či méně rozmyšlenou svojí budoucnost. Jí pořád chyběl v životě nějaký impulz, měla schopnosti pro vykonávání většiny prací, ale kterou zvolit? Nechtěla být v životě sama. Ale moc dobře věděla, že si za tu samotu může sama. Nebyla k lidem dost otevřená. Párkrát se dost ošklivě spálila a to jí dělalo zábrany. Bála se svěřovat lidem se svýma tajnostma. A přitom toužila mít u sebe někoho, kdo by jí podržel. Moc dobře věděla, že jedna taková osoba tu je. On už není takový puberťák jako býval. Vždycky se k němu nechovala úplně nejlépe, ale přitom ho vlastně měla ráda. Děsila se dne kdy mu dojde trpělivost a prostě na ní zapomene. Měla ale dost odvahy na to, aby nechala svoje city vyplout napovrch?
Ležela na posteli a myšlenkama se vznášela v oblacích a přesto byla až příliš blízko realitě. A dnešní počasí jakoby se jí vysmívalo. Rukou sáhla do šuplíku pro svoje malé přenosné rádio. Elektrické přístroje v Bradavicích nefungujou, ale ona letos tohle rádio očarovala, takže to fungovalo i tady. Naladila svojí oblíbenou stanici a zaposlouchala se. Zrovna hrála nějaká úžasně zamilovaná písnička o tom jak si jedna holka není schopná vybrat si mezi dvěma klukama. Už podle rytmu té písničky jí opravdu nesedla. Když už konečně skončila, nějaký "úžasně" vtipný moderátor ohlásil další písničku. Snad bude lepší, zadoufala.
Z repráků se začala ozývat kytara. Jednoduchý akordy a přece jenom to v sobě mělo určité kouzlo.