•8. kapitola - Kdo nejde s námi, jde proti nám

23. ledna 2011 v 20:03
   Článek o viteálech jsem přečetl už třikrát, proto jsem vyhledával ještě v dalších knihách, abych pořádně pochopil souvislosti. Jsem si ale jistý, že už moc dobře vím co jsou to viteály. Ale záleželo na detailech. Voldemort byl vychytralý, musím být také. Znovu jsem začal pochybovat, jestli to má vůbec cenu.
"Regulusi!" ozvalo se zpoza dveří. Moje drahá sestřenice vrazila do pokoje dříve, než jsem stačil něco namítnout. "Musíme jít." připomenula mi skutečnost, kterou jsem dávno věděl.
"Já vim. Příště klepej," zpražil jsem jí pohledem. "Mohl jsem tu někoho mít" ušklíbl jsem se na ní. Zablesklo se jí v očích.
"To víš že jo," odpověděla a táhla mě ke krbu. Pán Zla změnil sídlo, mohli jsme používat krby. Objevila se zelená záře a obraz před očima se začal otáčet.


Znovu jsme seděli u stolu a Voldemort do nás hustil ty řeči o čisté krvy. Dělal to rafinovaně, to jsem musel uznat. Několikrát mě málem "dostal", doufám, že jsem všechny jeho řeči prohlédl. Bylo tu mnohem více lidí, než minule. Nové tváře. Některé jsem znal ze své koleje, některé jsem znal od vidění a některé jsem viděl dnes poprvé. Účel těhle sezení s ním byl jediný. Manipuloval s náma, chtěl se ujistit a pojistit si to, že opravdu stojíme na jeho straně. Opravdu jsem netoužil být jednou z těch ovcí. Bella a Cissa už na těch sezeních nebyly. Přemýšlel jsem, kde jsou. Chtěl jsem poznat jeho plány, chtěl se k němu dostat blíž.
Zdálo se, že už se jeho monolog blíží ke konci.
"Regulusi," trhlo ve mě když vyslovil moje jméno. Naježil jsem se a zaritě jsem poslouchal. " Pojď sem nachvíli". Vstal jsem a následoval ho do vedlejší místnosti. K mému překvapení to byla úplně ta samá zasedací místnost z jaké jsme vyšli. Pokynul mi rukou abych se posadil na jednu ze zbývajících volných židlí. Všiml jsem si, že blízko u jejich místa sedí v Bella, Cissu jsem neviděl.
"Drazí přátelé," promluvil. "V našem plánu jsme pokročili do konečné části. Dnes uneseme Sandru Cooperovou a Brandona Renta. Jsou až příliš nepohodlní. Dostaneme je na naší stranu." Snažil jsem si v paměti vybavit kde jsem jejich jména slyšel. Ti novináři? Jo, to mohli být oni. Patřili k těm nepohodlným. Co jsem zatím pochytil, tak Voldemort si chtěl nanápadně podmanit co nejvíce lidí a teprve potom udeřit. Aby byl odpor co nejmenší.
"Kromě Wilkese, Mulcibera půjde i mladý Black" pohlédl mi přímo do očí. Mráz mi přeběhl po zádech. Všichni přítomní obrátili svůj zrak na mě. Další zkouška? Skvělý, dobře že je máme přivést živé.



   Konečně jsem dostala možnost nasnídat se. Nevím proč, ale kluci si dneska ráno usmysleli, že se v    klidu nenajím. Díky bohu je to po půl hodině konečně přešlo. Nakonec jsem zůstala v jídelně sama. Usrkla jsem si z čaje a popadla Denního Věštce, který ležel na stole. Automaticky jsem přeskočila články typu: "Nejlepší kouzla tohoto týdne" a "Korupční aféry ve famfrpálu". Zaujal mě jeden krátký článek s názvem:

Vraždy a zmizení. A všichni víme kdo za tím stojí.
Včera večer byla nalezena rodina Stevensových zavražděná v jejich domě uprostřed Londýna. To už je tento týden druhá vyvražděná rodina v Londýně. Náhoda, říkáte si? Je opravdu náhoda, že oba otcové zavražděných rodin pracovali na vývoji nejnovějšího kouzla na obranu proti klebám, které se nepromíjejí? Je náhoda, že byli zavražděni těsně před dokončením toho kouzla? Je náhoda, že jejich dokumentace zmizela hned po jejich smrti? Je náhoda že v poslední době až příliš často dochází ke zmizení lidí z organizace na obranu mudlů?
Zamyslete se nad tím. Je to naprosto jasné kdo za tím stojí. Všichni slyšeli ty zvěsti. Proč vlastně už nevycházíte ven po 10. hodině večerní?
Není teď ten pravý čas ho zastavit, než dojde příliš daleko? A jak to bude vypadat až bude příliš pozdě? Příště to mužete být vy, nebo vaše rodina.
Věnováno památce Clarka, Marie a Rose Stevensových.

B. Kent a S. Cooperová

Bylo naprosto jasné, kdo je za jejich vraždu zotpovědný. Lord Voldemort, teď se o něm hodně mluvilo, ne sice oficiálně, ale něco se šuškalo. Článek ve mě vyvolal mnoho rozdílných pocitů. Ohromil mě, vyděsil mě, podivilo mě, že Věštec něco takového vůbec otiskl, obdivovala jsem odvahu těch redaktorů a bylo mi strašně líto té Rose Stevensové, protože jsem jí znala. Malá tříletá roztomilá holčička. Nezasloužila si zemřít. Někdo s tou situací musí něco udělat...Dostala jsem strašnou chuť se proti jemu postavit, protože se mi opravdu nelíbilo, jak upřednostňoval čistokrevné kouzelníky. Taková kravina. Ale v tu chvíli mě nenapadlo, co by šesnáctiletá hokla mohla proti němu podniknout. Ale až se něco naskytne, využiju toho. Nechci strávit celý život někde schovaná ve skrýši.



   "Nemá to cenu se bránit," pronesl Mulciber tajemně. Stáli jsme v černých pláštích a maskách, které nosí jenom smrtijedi uprostřed domu pana Kenta. Cooperová už byla u Voldemorta.
Mladý Kent teď stál obklíčený mnou a těma dvěma. Nechtěl jsem moc zasahovat. Mlčky jsem stál a mluvení jsem nechával na nich.
"Dobrovolně se nevzdám." vykřikl Kent. Wilkes a Mulciber se začali smát.
"Alespoň to bude větší zábava," dodal Wilkes. Namířil na něj hůlku.
"Počkej," zastavil ho Mulciber. "Ať to udělá tady mladej," pohlédl na mě. "Stejně si ho chce pán vyzkoušet."
Mladej? Jsem mladší jenom o jeden rok než on. Super, přesně to jsem nechtěl. Být polovičním Smrtijedem se mi hnusí čím dál tím víc. Pohlédl jsem do očí toho chudáka usprostřed. Hnusil jsem se sám sobě.
"Bude mi potěšením," pronesl jsem hlasem, podobnýmu tomu, který používali oni. Takový posměvačný tajemný tón. Usmál jsem se na Kenta a pozvedl hůlku. Uvnitř jsem se děsil toho co příjde.
"Crucio," zašeptal jsem. Otec mě tuhle kletbu nutil zkoušet na psech. Byla jedna věc kterou jsem si zapamatoval z těch dob. Musím tu kletbu myslet vážně. Ozval se bolestivý výkřik a Kent se začal svíjet na zemi. Přinutil jsem se abych zůstal stát na místě. Díval jsem do jeho očí a sledoval tu bolest. Hlasitě jsem polkl, ale přes jeho křik to bylo stěží slyšet. Stáhl jsem hůlku zpátky a v obličeji se mi vytvořil znechucený škleb. Snažil jsem se to co nejvíc skrýt. Přestal se svíjet, ale pořád ležel na zemi. Dýchal zhluboka, jakoby se mu někdo snažil vyrvat plíce. Muselo to být strašné utrpení.
"Pouta na tebe," řekl jsem a kývl jsem na své společníky, aby nás přemístili.

Znovu jsme seděli u stolu. Pán Zla z nás měl radost. Obě naše oběti museli sedět uprostřed stolu. Mučil je, vysmíval se jim, ponižoval je. Jeho cílem bylo, dostat je na jeho stranu. A ještě před tím než na ně použije Imperius, chtěl si trochu užít mučení těch nevinných. Trvalo to hodinu. Všichni seděli a zarytě mlčeli. Někteří hltali pohledem jejich bolest a přímo si užívali tuhle situaci. Někteří měli na tváři radostný výraz, ale v některých chvílích přeci jenom odvrátili svůj zrak. Někteří seděli a koukali do země. Mezi nimi jsem byl i já. Málokdy jsem dostal tu odvahu podívat se na ně, nebo na Voldemorta. Vymáhal z nich informace tím nejhorším možným způsobem. Byl úplně v tranzu, jak si to užíval. Podobně jako moje sestřenka. Pak už to konečně skončilo. Uzdravil jim rány, poupravil pamět a použil na ně keltbu Imperius. Pak většinu z nás poslal domů, nechal si tu jenom některé. Neměl jsem náladu an to vybavovat se s ostatníma, stejně to většinou byli bezduchý fanatikové. Vyhledal jsem nejbližší krb a pomocí letaxu jsem se přemístil domů...






                                   Tahle kapitola je extra krátká, ale prostě taková být musí. Začátek jsem musela několikrát přepisovat, protože se mi smazal. Znáte to, nikdy už nic nenapíšete tak dobře jako poprvé. Druhá část se mi ale psala skvěle a jsem s ní spokojená. Budu ráda za všechny komenty, doufám že se vám líbila....:)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Leana Leana | Web | 24. ledna 2011 v 16:27 | Reagovat

Pěkná mě se líbila. Jen pokračuj, už se těšim na další kapitolu.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama