•7. kapitola - Ten správný náboj

20. ledna 2011 v 19:38
   "Ahoj" usmál se na nás brácha. Hlavně teda na Lily. A pořád ještě ležel na Siriovi.
"Co...Jak..." bylo jediné na co jsem se v tu chvíli zmohla.
"Co?" zeptal se a začal se rozhlížet okolo, jestli náhodou něco neprošvihl.
"Ty já nevim...Asi se mi jenom něco zdálo" odpověděla jsem mu sarkasticky.
"To že máš halucinace, značí, že máš vážnou psychickou poruchu. Měla bys vyhledat léčitele" připojil se Sirius.
"Řekl člověk, kterého nenapadlo otevřít pomoc kliky, ale rovnou vyhodit dveře do povětří" oplatila jsem mu.


"Bývám důkladný. A navíc, ty dveře se měli přesunout na chodbu. Bohužel, kouzlo tak úplně nevyšlo. Přesunula se polovina dveří."
"A vysvětlíš mi kde je ten zbytek" pohlédla jsem na něj naštvaně.
"Em...Tady, tady a tam" ukazoval s úsměvem všude okolo sebe. Ale tohle už bylo moc. Co si o sobě ti tři myslí? Ne, Rema z toho nevynechám.
"Kam se poděly ty časy, kdy stačilo zaklepat na dveře..." povzdechla si Lily a rychle hodila po Jamesovi úsměv. Ta je v tom až po uši. Nad tou skutečností jsem se musela pousmát, protože ještě před měsícem by nikoho v místnosti nenapadlo, že tohle je reálný. Až na Jamese.
Ale měli jste vidět jak Sirius naštvaně vstal, přičemž James skončil na zemi, a obořil se na něj, "A víš o tom, že obecně se zamilované culení na nepřítele," pohlédl na Lily,"považuje za velezradu?" probodl svým pohledem pro změnu Jamese. Ten teď pěkně zrudnul. Ne ža by na tom Lily byla jinak.
"Hele, tohle si vyřeště potom, ano? Teď nám laskavě půjdetwee pomoct uklidit ten nepořádek a najít dveře!" ukončila jsem jejich debatu.



   Stál jsem v malé místnosti plné skříjí a vitrín. Police plné starých, zaprášených knih a vitríny plné nástrojů a různých předmětů té nejčernější magie, o kterých nesměl vědět nikdo, kdo nebyl z rodiny. Úplně vzadu stál alchymistický stůl s kotlíkama, destilátorama a podobnýma hračičkama. Korunou tomu všemu byl obrovský erb Blacků na stěně.
Před třemi lety, když mi rodiče o tom místě pověděli, jsem tu strávil polovinu prázdnin. Stal se ze mě úplný blázen do černé magie. Díky tomu mám, teda myslím, nadpůměrné znalosti černé magie.
Probíral jsem se starýma svazkama a přímo mě děsilo vědomí, že z 90% vím, o čem se v nich vlastně píše. Sedl jsem si do křesla, ve kterém jsem sedával i tenkrát, a pustil se do čtení knihy Zakázaná mágie z dob Zmijezela.



   Uplynula dva pohodové dny od té příhody s dvařma, dva pohodové dny plné srandy. S holkama jsme si to skvěle užily, škoda že zítra ráno odjíždí. Ani netuší, jak jsem ráda, že tenkrát v ložnici mého ročníku nebylo místo. Tolik srandy bych si tam neužila. Ano, sice u s náma na pokoji byli další dvě holky, ale pro ty jsem byla zbytečný hmyz. Nebyly jsme pro ně dost "cool". Byly to prostě holky, co nosily jenom to nejlepší, nevyšly z pokoje bez rtěnky a začaly randit už ve dvanácti. Bylo tak strašně jednoduchý si z nich dělat srandu, čehož jsme s holkama často využívaly. Není nad pravý kamarádky.



   Prohlížel jsem obsah už třetí knihy, jestli tam náhodou nebude kapitola speciálně pro viteály, což samozřejmě nebyla. Povzdechl jsem si, znamenalo to totiž, že budu muset knihu zase celou prohlédnout. Co kdybych náhodou něco minul? Ale číst tyhle šílený texty mě opravdu nebavilo. Přestal jsem vnímat při kapitole o ovládání mysli zvířat. Nevím na jak dlouho jsem usnul, někdo sem chytře nedal hodiny. Bylo mi jedno jak dlouho tady budu, ale netoužil jsem po zbytečných starostí ze strany rodičů, takže jsem si vzal knih s sebou a ctěl jsem odejít do obývacího salonu. V ten okamžik se tu objevil Krátura. Zkoumavě se podíval na mě a potom na knihy, co jsem držek v ruce. probodl mě nepříjemným pohledem.
"Pane Regulusi," promluvil, "myslel jsem, že už ty knihy nečtete" napomenul mě.
Musel jsem se tomu pousmát. tohle opravdu nebyla běžná situace, ale já jsem ho nebral jako skřítka, ale jako přítele.
"Neboj, není to tak jak si myslíš." uklidnil jsem ho. "Mám v plánu zjistit Voldemortův tajný plán. Chci ho zničit, nebo alespoň oslabit. Hledám něco, čeho bych se mohl chytit." Nedůveřivě zakroutil hlavou.
"Doufám pane, že nelžete a uvědomujete si, jak moc je to nebezpečné." Bylo příjemné vědět že na mě přece jenom někomu záleží.
"Kráturo, tobě bych nelhal a navíc si dávam pozor. Nechci svůj život promarnit, ale chci něčeho dosáhnout. Ať to stojí co to stojí."


   "Tak se měj" objímala jsem Lucy po desátý. Bude se mi po nich stýskat. "Neboj, u tety to nějak přežiješ" ukliňovala jsem jí.
"Budeš mi psát, jasný?!" usmála se na mě.
"Jenom ve středu" usmála jsem taky. Kam vlastně zmizela Lily? Škodolibě jsem se uchechtla. Hned mě napadlo, kde ona bude. Nechala jsem Lucy aby se rozloučila i s klukama a rychle jsem odběhla nahoru do svého pokoje. Opatrně jsem otevřela dvaře. Nebyla tam. Tak jsem zamířila do bráchova pokoje. Zase opatrně otevřela dvaře. Naštěstí nebyli uplně dovřené, takže se neozvalo obvyklé lupnutí a dveře protentokrát díkybohu nezavrzaly. Naskytnul se mi přesně ten pohled, který jsem čekala. Lily ležela v Jamesově objetí a....řekněme, že se loučili. Velice osobním způsobem. Chvíli jsem je pozorovala a pak jsem "nenápadně" zakašlala. První mě zporozoval brácha a rychle od Lily odskočil. Ta se otočila a po tváři jí v první chvíli přejel výraz menšího vyděšení, ale potom se usmála. Neubránila jsem se a musela se uchechtnout.
"Jsem ráda, že jste spolu" řekla jsem nakonec. "Ale že vám to trvalo" neubránila jsem se jízlivé poznámce. Brácha vypadal, že mě každou chvíli zabije. Ještě chvíli jsem tam stála a provokovala ho. Lily si začala nejistě podupávat nohou, tak jak měla vždycky ve zvyku, když se dostala do trapně situace. Brácha využil toho, že k němu Lily stála zády a neviděla na něj. Už byl dost naštvanej a rukama mi naznačoval ať laskavě vypadnu, nebo si to se mnou potom vyřídí. "No jo, už jdu" ukončila jsem svůj monolog a nechala je osamotě. V tu chvíli mi bylo strašně líto, že nemám svou spřízněnou duši.


   Už tři dny se hrabu ve všech možných knihách a nic. Párkrát jsem sice narazil na zmínku, ale vždycky byla nepoužitelná. Zatím, takže jsem si ty zmínky psal na svou tabuli. Byla to taková detektivka.
Ale začal jsem mít pochybnosti. Nechytnul jsems e jenom nějakého bludu? Co když jsem špatně rozuměl? Co když je to šifra na kterou nemám šanci přijít? Moje pochybnosti každou minutou sílily. Ale mám já vůbec něco jiného čeho bych se na začátku chytnul?
Jen tak se nevzdám, klidně prohledám celou knihovnu, a že nebyla zrovna malá...Najednou, jako blesk z čistého nebe, jsem si uvědomil, jak jsem si mohl už na začátku ulehčit práci.
"Kráturo!" zavolal jsem a ozvalo se hlasité prásk.
"Ano, pane?"
"Budu potřebovat tvou pomoc" usmál jsem na něj. "Pomůžeš mi projít tyhle knihy a když najdeš jakoukoliv zmínku o viteálech okamžitě mi jí ukážeš. " ukázal jsem na vysokou knihovnu. Zablesklo se mu v očích.
"Pane, je mi moc líto, ale vaše matka mi právě nařídila vyčistit všechno vaše rodinné stříbro." No, tak to má hodně práce.
"Hm...A co Trek?Ten by nemohl?"
"Nemohu mu to přikázat, je starší," připoměl mi přísná pravidla jejich hierarchie.
"Treku!". Další hlasité prásk. Objevil se starý, zašedivělý střítek s křivým nosem. Byl něco jako Kráturův strejda. "Chci, aby si převzal všechni práci, kterou má těď na starosti Krátura," přikázal jsem. Přikývl a pohrdavě se na Kráturu podíval. "A kdyby se náhodou někdo ptal, tak ho potřebuju pro své účely," doplnil jsem. Mít nad někým moc není zase tak špatný, ušklíbl jsem se.
"Ještě něco si pán přeje?" zachrchlal.
"Nic a zmiz už".
"Kde mám začít?" ozval se Krátura potom co Trek zmizel.
"Vem to zprava, já to beru zleva" usmál jsem se na něj. "A Kráturo?" ozval jsem se po chvíli. "Neříkej mi pane"


   Seděla jsem na posteli a přemýšlela nad posledním týdnem. Co všechno jsme provedly a kolik srandy jsme si užily. Jak jsme se ztřískali rovnou na začátku, jak nám kluci probourali dveře, jak potom museli mýt nádobí; jak jsme se spoutali k sobě, jak jsme se smály každý kravině, jak jsme řešily svoje trable s klukama...Nejlepší bylo, jak Lily v jednu chvíli prostě na hodinu zmizela a vrátila se ve stavu plné euforie a trvalo nám půl hodiny, než jsme z ní dostaly, že byla na schůzce s Jamesem....Pořád jsem se cítila trochu provinile, kdykoli jsem potkala Rema, měla jsem pocit, že se mi úmyslně vyhýbá, ale nemůžu mu to mít za zlé. Teď na tohl ale nebudu myslet, nechci si hned zkazit tu dobrou náladu.
Dneska přijel i Péťa a odjede už zejtra spolu s Remusem, myslím, že to že se chvíli nebudeme vídat, tak nám to jedině prospěje. O tom kdy odjede Sirius se zatím nijak nemluvilo.
Měla jsem opravdu skvělou náladu, hřálo mě vědomí že mam fajn kamarádky. Vstala jsem a rzohodla se, že se půjdu na chvíli projít, právě zapadlo slunce, nastala nejlepší část dne. Miluju tu atmosféru, která na mě dopadá se zbytky slunečního svitu. Všechno se zdálo být naprosto perfektní....



   Byl jsem v šoku. Celé dny jsem hledal a teď jsem to našel. Zíral jsem na stránku a nebyl schopen se pohnout. Jediné co jsem dokázal přečíst byl nadpis Nejčernější zapomenutá magie: Viteály. Zhluboka jsem se nadechl a vydechl. Hlavou se mi prhnala myšlenka, jestli vůbec mám začít číst. Chci to vůbec vědět? Někdy je lepší něco nevědět. Zvědavost mě ale rychle překonala a já se hladově pustil do čtení toho článku na dvě stránky.





         Máte nějakou připomínku? Budu vděčná za jakýkoliv názor, proto děkuju za všechny komenty. :)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Leana Leana | Web | 21. ledna 2011 v 8:19 | Reagovat

Pěkný. Těšim se na další kapču. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama