•6. kapitola - Není vše, jak se na první pohled zdá..

12. ledna 2011 v 22:14
   Přemýšlel jsem. V hlavě jsem si pořád opakoval ten rozhovor, aby mi neunikla žádná drobnost. Pořád mi to ale do sebe prostě nazapadalo. Shrnul jsem si to. Voldemort hledá nějaký prsten, zřejmě důležitý, který by měl být v nějaké vesnici. Nechce aby o tom někdo věděl, myslím si, že ty co pro něj zařizovali tuhle věc mění vcelku pravidelně. Přesně jeho styl. Něco mi říká, že ta věc je hodně osobní a je pro něj velice důležitá. Vrtalo mi hlavu, jak velkou roli v tom hrají ty viteály, které zmiňoval. Mám pocit, že jsem to slovo někde slyšel, ale ještě příjdu na to, co to vlastně znamená. Je mi naprosto jasný, že je to část černé magie, to je jasný. Myslím, že bych chvíli měl sledovat jeho chování. Co má vlastně za priority? To bude ten klíč. Najednou jsem měl pocit, že konečně začínám být k něčemu dobrý. Doufám, že tohle je přesně to co hledám.
Uvědomil jsem si, že deset minut zírám na jedno místo. Budit pozornost je to poslední co bych chtěl. Za chvíli už určitě příjde. Moje nervozita a zároveň nadšení vzrůstalo...


   "Co tu vy dva děláte?". Ruce si založila v bok a oba nás propalovala velice nepříjemným pohledem. James mi pustil ruku a oba jsme se od sebe odtáhli, ikdyž to moc nešlo.
"Jenom jsme si povídali" promluvila jsem sebejistě. Jenom povytáhla obočí a oba nás propalovala pohledem.
"Mami..." řekl jí James stylem: Mami, jedna a jedna jsou dvě. Pořád se na nás zkoumavě dívala, střídavě na mě, střídavě na něj. Povzdechla si.
"Tak podívejte" spustila svůj monolog. Očekávam že bude dloouhej..."Ve vaší výchově jsem dost tolerantní, žijete praktciky bez dozoru, protože vám věřím, a navíc James už je dospělý." A to mě pěkně štve."Ale, jsou určitě věci, které vám trpět něbudu. Dovolila jsem vám, aby tu u nás zůstala parta puberťáků, což by jen tak nikdo nedovolil, věřte mi" Jo, na to přemlouvání si moc dobře vzpomínam. "Pamatujete na Penny a Tima?" A je to tady. "Doufám, že to není váš případ". A zase ten její pohled.
"Mami neboj, tohle opravdu není náš případ" začal jí ujišťovat James. Aspoň v jedný věci se shodneme.
"Věř mu, to je fakt hnusná představa" zašklebila jsem se.
"No, doufám, že je to pravda...jinak by to byl asi problém" sjela nás přísně. Docela mě překvapila její reakce. To by opravdu nerespektovala, kdyby to náhodou byla pravda. Ale mimořádně jsem svůj jazyk udržela na uzdě. Nebyla to úplně vhodná situace. "Jo, tak jo, jsem ráda, že si rozumíme" kývla na mě a na Jamese a uvolnila svojí přísnou pózu. "Tak už jděte" pokynula nám s úsměvem. Jsem si na sto procent jistá, že nebyl upřímný. No jo no. To se zase něco povedlo. Ale už jsem se snažila co nejdřív najít holky, ty vždycky dokázali uklidnit. Jsem moc ráda, že je mam.



   Seděli jsme v jiné místnosti než při minulé schůzi. Ovální stůl s ním v čele. Sednul jsem si přímo naproti němu, abych na něj dobře viděl. Přímo jsem ho hltal. Ostatní si museli myslet, žeje mým vzorem, ale bylo to přesně naopak. Začal jsem ho tak nenávidět potom co nás postupně seznamoval s některými plány. Uměl to dobře skrývat, ale byli jsme pro něj jenom loutky. Snažil jsem se přijít na to, co má vlastně za lubem, ale bylo mi jasný, že to bude na delší dobu. Sledoval jsem jeho pohyby, jeho gestikulace, vnímal jsem každý detail. Nevim vlastně proč, ale nechtěl jsem si nechat nic ujít. Mluvil o svých představách jak by měl vypadat svět, kouzelníci v nadvládě nad mudly. Mluvil o tom, jak musíme získat co nejvíc nejenom lidí na svou stranu. Mluvil i o starobylích kouzelnických rodech...Cítil jsem, že úplnou náhodou jsem našel jeho slabé místo.  



   S holkama jsem se rozhodly si udělat večer jenom pro sebe, bez kluků a kohokoliv jiného. Prostě jsme si uvařily čaj, zapálily svíčky a probírali události posledních dnů. Vždycky to byla strašná sranda. Ty večery byli legendární.
Už jsme seděly asi hodinu. Za tu dobu nás kluci vyrušili jenom 3x, což je neobvykle málo.
"Tak tohle ti nevěřim"
"Ale je to pravda, Nancy chodí s Timem."
"Jako TEN Tim?" připojila se do debaty Lily.
"Jo, přesně ten Tim, můj bratranec."
"A ta Nancy z Mrzimoru." nevěřila mi Lucy.
"Yop" odpověděla jsem. Už mě to trochu nudilo, byla to typická debata typu kdo, s kým, kdy a proč. Obvykle byli tyhle debaty úplně o ničem, ale s holkama to stálo za to.
"Těm to teda bude slušet" zaksichtila se Lucy. "Asi jako kancelářský sponce s pakoněm" .
"Nancy je stíhačka" konstatovala Lily.
"Jako bys ty nebyla" rýpla jsem si do ní. Položila si ruku na srdce a upřela pohled vzhůru.
"Bože, jenom ty víš, že jsem se zavázala k doživotnímu celibátu" prohlásila teatrálně. "Nikdy nepohlédnu na muže a neřeknu si: Ó, ten má tak hezkej zadek, kdyby to jen nebylo takový pako." povzdechla si přehnaně.
"Ámen" dodala Lucy podobným tónem. Chvíli jsme se střídavě dívaly jedna na druhou a pak jsme se ve stejnou chvíli rozesmály.
"Až tohle povíš Jamesovi, ten bude šťastnej" Nachvíli se zasekla a úsměv jí zmizel ze tváře. Tohle jsem asi přehnala.
"Co se stalo?" zbystřila Lucy.
"Dneska se sejdu s Jamesem" usmála se na ní. Díky bohu byla zase v pohodě.
"Cože?" vyjekla. "Kdo jsi a co si udělal s Lily Evansovou - autorkou knihy 101 způsobů jak odmítnout Pottera, a citátu: Já to střapatý pako jednou nastrouham!". Lily jí probodla pohledem.
"No, časy se mění...a lidi tak" odvětila. "A navíc, je to jenom schůzka, nehodlam si ho zítra brát."
"Chtějí se vzít až bude víc sněhu" doplnila jsem jí s úsměvem.
"Ale, kuš" odsekla rádoby naštvaně.
"To je teda gól" vyjádřila se Lucy. Na tváři měla mírně šibalský úsměv. Ale jenom mírně. Lily obrátila oči v sloup.
"To jsem vám zase něco řekla" prohlásila.
"Neboj, on by to James rozhlásil sám" ušklíbla jsem se na ní.
"Vybrala sis tu největší drbnu v okolí" přidala se Lucinda. No, na Blacka nemá, pomyslela jsem si. To samé v tu chvíli zřejmě napadlo i Lily. Ona byla hodně všímavá.
"A jak to máš ty s Blackem?" usmála se trochu škodolibě. Bylo mi jasný, že chtěla co nejrychleji změnit téma. Lucy mírně zrudla a všemožně se snažila vyhnout se našim pohledům.
"Já Reguluse neznám" odpověděla. Musím říct, že tahle odpověď mě dostala.
"Výborně, jednoho Blacka máme probranýho" chtěla se co nejdříve dostat k podstatě věci Lily. "Zeptám se znova, abychom si rozuměly" znělo to jak při výslechu. "Máš něco s Blackem, který oxiduje ve vedlejším pokoji?" .
Lucy se zhluboka nadechla. "No, vlastně ani ne" odpověděla vyhýbavě.


   V tu chvíli, kdy jsem překročil práh našeho domu, uvědomil jsem si, jak výrazně jinak se cítím od toho okamžiku. Pořád apaticky, ale jiným způsobem. Nedokážu myslet na nic jiného. Pořád vidím jeho tvář, v hlavě mám tisíc nápadů co půjdu udělat ještě dnes.
Když mě matka odchytila hned u vchodu a zasypala dotazama typu "Jak se ti dařilo o Pána" odpovídal jsem jí automaticky naučené fráze které chtěla slyšet. Netuší, jaký mám doopravdy názor. Nemůže...
Z půdy jsem si do pokoje přitáhl velkou školní tabuli, kterou kdysi používal otec k vyučování pokročilé černé magie, zapečetil jsem jí kouzlem, abych to co napíšu mohl vidět jenom já a začal si sepisovat fakta, podle kterých jsem chtěl učit další postup. Potřeboval jsem to vidět napsané. Odstoupil jsem od tabule a prohlédl si můj výtvor. Chvíli jsem zkoumal, jestli jsem náhodou něco nevynechal. Bylo to naprosto jasné. Musím zjistit co jsou ty viteály. Co nejdříve. Přemýšlel jsem, jestli se nemám jít zeptat otce, ten je chodící encyklopedie, pokud jde o černou magii. Ale právě proto jsem za ním nešel. V té oblasti se opravdu vyzná a teoreticky by mohl přijít na to, co mam vlastně za lubem. Ne, musím to najít sám, otec je až poslední možnost. Vyrazil jsem do knihovny ve druhém patře.
Otevřel jsem dveře a okamžitě na mě dopadl puch starých zaprášených listů. Byli jsme vážně vyšinutá rodina, celá jedna velká místnost byla věnovaná jenom knihám. A to tu ještě byla tajná místnost na vzácné svazky. A přesně tam jsem mířil. Došel jsem k jednomu z rohů místnosti. Ještě jsem zkontroloval, jestli tu náhodou někdo není. O společnost jsem opravdu nestál. Odhrnul jsem koberec a vyndal uvolněnou parketu. Tam jsem zatáhl za páčku. Přešel jsem na druhý konec místnosti a zmáčkl tlačítko, které normálně slouží jako vypínač. Stěna vedle mě se začala vysouvat. Myslím, že o ní ani Sirius neví, jelikož jsem to byl já, koho zasvětili do nejčernější tajemství naší rodiny. Vešel jsem dovnitř a zase zavřel stěnu. Opravdu nechci být rušen.


   Lucy se zhluboka nadechla. "No, vlastně ani ne" odpověděla vyhýbavě.
"Dobře, jestli nám to nechceš říct, chápeme to" odvrátila se. Něco mi říkalo, že to z ní stejně dostane. Když chtěla, dokázala být hodně nepříjemná. A Lucy to moc dobře věděla.
"Ne, to ne." zareagovala rychle. "Jenom nevím jak začít. Tak jo, ehm, jdeme na to" nadechla se.
"Víte jak jsem k Siriusovi vždycky cítila jistou....náklonost." No, to jsme si teda všimly. "Ale vždycky to bylo jenom o tom, že se mi líbil a byl mi i vcelku sympatický. Prostě jsem si vysnila prince z pohádky s jeho tvářím." Obdivuju jí, že nám řekla i ty své tajné předtavy, protože, to bych já nedokázala. "A v ten večer s tou  moukou" škodolibě na mě pohlédla "jsme spolu tancovali a už jsme toho v sobě měli celkem dost alkoholu. A tak jsme se bavili a já mu řekla, že mi líbí. A on mi řekl, že by se se mnou klidně vyspal. V tu chvíli jsem si prostě uvědomila, že on není ten koho chci. Trochu mě zklamalo, že ho vidím úplně jiným způsobem, než on mě. Potom už jsem s ním nechtěla mluvit a navíc jsem to trochu přehnala, znáte to...Ale jsem ráda, že jsem se zbavila té posedlosti. Ani netušíte jak jsem ráda, že už jsem se toho zbavila." Podívala se na nás a mírně se usmála.
Usmála jsem se na ní. "Jsem ráda že-"
"Attack!!" zařval někdo z vedlejší chodby. Ozvala se rána a dvaře nepříjemně křuply. Díky automatickým reflexům jsem se okamžitě zvedla a odstoupila dál od dveří. Stejně jako holky, Lily už měla vytaženou hůlku. Dveře znovu křuply, ozvala se ohlušující rána a zvedl se oblak dýmu.
"Ty blbe, slez ze mě!"
"Moje vina to opravdu neni, pokud si pamatuju, byl to tvůj nápad."
"Oba dva jste pitomci..."
"To ale nemění skutečnost, že na mě nemá co ležet!"
Postupně se prach, který nám dokonale znemožňoval vidět cokoli na vzdálenost dvou centimetrů,  konečně usazoval. Trochu jsem se otřásla když jsem viděla tu spoušť. Situace vypadala následovně. Kromě toho nepřeberného množství prachu v okolí jsem postrádala dvěře, které jakousi záhadou zmizeli, moje stříň byla na zemi a všechno se z ní vysypalo a místo dveří tam leželi dvě postavy. Podle hlasů to odhaduju na Siriuse a Jamese. Stála jsem tam a nebyla schopná slova. Co mě ale štvalo byl Siriusův výraz typu: "Já nic, já Sirius" spojený s pitomým úsměvem. Jakoby nic. Komičnost toho okamžiku umocňovala skutečnost, že James pořád ležel na něm. Kdyby mi nevybourali půlku pokoje, přičemž na takové věci jako jsou dveře neberou ohledy, možná bych se i smála.




        Musím přiznat, že tahle kapitola se mi psala trochu těžce, ale doufám, že to na výsledek nemá moc velkej dopad...no, byla bych moc vděčná, kdyby jste zanechali komentář, ale nebudu vás nutit :D...hezký den a já pro dnešek končím ;)
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Leana Leana | Web | 19. ledna 2011 v 20:24 | Reagovat

Wau, pěkný. Čekám na další kapitolu.

2 Drow Drow | Web | 19. ledna 2011 v 21:41 | Reagovat

díky moc za komenty, moc to potěší :)

3 Leana Leana | Web | 20. ledna 2011 v 14:32 | Reagovat

To věřim, ale nemáš zač.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama