•5. kapitola - Rozhovor

4. ledna 2011 v 23:09
Vzápětí se otevřeli dveře a dovnitř vpadla Lily, co nejrychleji zavřela a zamkla. Byl to pro mě "menší" šok. Sesunula se po dveřích rukama si objala kolena.
"Lily?" zkusila jsem to opatrně.
"Já jsem totální kráva" odpověděla a podívala se na mě. Byla úplně zoufalá.
"Lily. Co se stalo?" Zvedla jsem se a sedla si vedle ní. Chvíli jen tak seděla s hlavou schovanou pod svýma rudýma vlasama. Netušila jsem jestli přemýšlí jak to správně formulovat, nebo mi nic nehodlá říct. Co se sakra stalo? "Lily?" zkouším to ještě jednou pomalu. Chci jí pomoct. Už už jsem to chtěla vzdát a odejít, znám to, občas je lepší být sám. Ale promluvila.


"Jsem ta nejodpornější, nejkrutější, nejblbější kráva pod sluncem". Její hlas zněl velice vyrovnaně.
"Prosimtě Lily, co si to namlouváš?"
"Nic si nenamlouvám...ubližuju všem okolo. A proč? Sama nevím. Tak dlouho jsem si namlouvala, že mě nazajímá, ale je to totální kec, jsem do něj blázen a nedokážu být bez něj...A jak se k němu chovam?" podívala se na mě. "Hnusně, hnusně, odporně...Co mam dělat?" ke konci věty se jí zlomil hlas.
"O koho se jedná" chtěla jsem se ujistit, aby nedošlo k velkému nedorozumění ikdyž mi bylo jasné o kom mluví.
"James..."
"Aaaha...víš Lil" nestačila jsem nic pořádně říct.
"Včera večer...jsme spolu seděli u něj v pokoji a skvěle jsme si povídali. Ani jsme nebyli nijak zvlášť opilý. Ale bylo to super. Vážně, netušila jsem jak je fajn, ano, občas jsme si povídali ale tohle byl nejlepší rozhovor vůbec. Zjistila jsem, že se nejen "hádáme", což teda musím říct, že mi taky v poslední době nevadí, nevim proč, už to není takový to hádání, jako vážný, ale prostě..."usmála se. "Prostě to byl jakýsi druh flirtování. No, ale včerejšek byl super. Nějak jsme nakonec usnuli, probudila jsem se v jeho náručí. Nemohla jsem se ubránit pocitu naprostého štěstí a mravenců v břiše. A dneska jsem to totálně zvorala" složila hlavu znovu do dlaní. Byla jsem zčásti zmatená, z části potěšená a z části vyděšená. Byla jsem zmatená z toho, proč Lily říká že je tak hnusná, když neni. Byla jsem potěšená, že konečně vím, že i Lily má bráchu ráda a z toho co povídala, jsem vycítila, že v tom bude i něco víc. Byla jsem vyděšená z toho co příjde.
"Ale, to zní skvěle...co se pokazilo?"
Zhluboka se nadechla. "Hráli jsme flašku, to víš ne?" Přikývla jsem. "No a tak se to nějak postupně vyvýjelo a já dostala od Siriuse za úkol dát Jamesovi francouzáka. Nevím co se to se mnou stalo, ale prostě jsem nemohla, nevím, takhle nějak jsem si to prostě nepředstavovala. Ani nevíš, jak moc bych ho chtěla políbit, ale tohle prostě nebylo ono. Utekla jsem přímo sem. Jsem na něj strašně hnusná, on se ke mě vlastně choval vždycky hezky a pořád o mě jevil zájem. Je dokonalej. A já ho chci strašně moc políbit a když mám příležitost, zbaběle uteču. Jak mě po tom bude ještě chtít? Odmítala jsem ho dost dlouho." Z očí se jí začali linout slzy. Přemýšlela jsem co jí mám vlastně říct.
"Lily" objala jsem jí a snažila se o povzbudivý tón. "Myslím, že James určitě pochopí, že to pro tebe muselo být nepříjemný. Má tě moc rád a určitě tě pochopí. Ale měla by si využít příležitost, máš pravdu mohla by být poslední. Jsi si jistá, že s ním chceš být? Přece jenom, je to můj bratr a nechci aby byl zklamaný. "
Chvíli mlčela, ale vypadala že už je rozhodnutá. Přikývla.
"Nedovedu si představit, že by byl s někým jiným, že by byl jinde...". Vím, že toho měla na srdci mnohem víc, nedá se to vyjádřit slovy. Jenom jsem chtěla vědět, jestli je ochotná to přiznat i navenek. Usmála jsem se.
"Bude to dobrý" objala jsem svou kamarádku. "Půjdu si s ním promluvit, a jestli to bude v pohodě, slib mi, že ještě dnes večer si s ním promluvíš, jo?...Nebo, cokoli jinýho"
"Díky" usmála se konečně.


Slyšel jsem jak odněkud zezdola duní hudba. Nechtěl jsem otevřít oči, takže jsem ležel ještě čtvrt hodiny. Uvědomil jsem si, že vedle mě leží další člověk. To mě donutilo otevřít oči. Ležel jsem v červeně povlečené posteli s potrhaným povlečením pokoji laděným do červených a hnědých barev ve starém stylu. Vedle mě ležela rozcuchaná blondýna. Trochu si vzpomínám na včerejší večer, ale přesto jsem došel k podnosu položeném na stolu. Tři lektvary proti kocovině, čaj, káva, a nějaká snídaně. Vypil jsem jednu lahvičku lektvaru a posadil se na postel. Pohledem jsem studoval dívku vedle mě. Litoval jsem jí, ale nemohl jsem jí pomoct. Byla ve špatnou chvíli na špatném místě. Už včera večer dostala lektvar, který jí měl do dnešního poledne nakonec zabít. Život je krutý. Ještě že smrt je rychlá.
Ale, zase nadruhou stranu jsme si oba včerejší noc užili. Při té vzpomínce jsem se hloupě usmál. Uspokojil jsem jí minimálně tak jako ona mě, to musí uznat. Seděl jsem takhle ještě půl hodiny.
"Kráturo" zavolal jsem skřítka. S hlasitým prásk se objevil u dveří.
"Pane Regulusi, dobré ráno...Přál jste si?"
"Díky, tobě taky dobré ráno. Přines mi z domu moje přenášedlo.". Krátura přikývl. Už byl málem pryč. "Počkej!" zavolal jsem na něj. "Až se vrátím domů pohřbil bys ,prosím, tu holku někde důstojně, ne jako by to udělali tady, díky"
"Jak si přejete". S dalším prásk se přemístil. Zachvíli se vrátil a já se přemýstil domů.

Už se začalo stmívat, já jsem seděl na lavičce v parku blízko našeho domu. Přemýšlel jsem co všechno se událo za poslední dny. Bylo to samé poprvé. Poprvé jsem se potkal a Voldemortem, poprvé někoho zabil a poprvé se vyspal s holkou...Je mi šestnáct, letos půjdu do šestýho ročníku. Nechci mít jedinou náplní života ty tři věci. Teda až na tu poslední. Ale nechci každý druhý den chodit za nejakým praštěným fanatikem, poslouchat ho a říkat mu pane. Znovu ten úšklebek. Ale nechci zabíjet každého, kdo se nehodí.
Zase jsem rád, že mám tu možnost něco proti tomu udělat. Jo, tuhle větu jsem si řekl už hodněkrát. Musím něco začít dělat. Zítra je další "schůze". Musim o něm něco zjistit. Někde musí mít svojí achilovu patu...


Konečně jsem bráchu odtrhla od těch ostatních. Řeknu vám, drží se jich jako klíště. V jeho pokoji byli kluci a u mě holky. V dolním patře oxidovali rodiče a před nima to fakt řešit nechci.

"Mužeš mi laskavě vysvětlit, co děláme v přístěnku na košťata?" vyjel na mě zhurta.
"Potřebuju s tebou mluvit, neboj, kdybych nemusela, nebyla bych tu." oplatila jsem mu to. A vážně to bylo trochu divný, být nalepená téměř na něm v prostoru 2x2 metry. Upozorňuju, že jsme tam nebyli sami. S náma pět košťat a různý harampádí. Fakt hodně místa. "Jde o Lily" Byla sice tma, ale poznala jsem, že znejistěl.
"Proč to chceš řešit?" zeptal se chladně.
"Proč? Protože seš můj bratr a Lily je moje kamarádka. Nechci abyste se oba trápili, kvůli, řekněme špatné komunikaci. Vim, že jí máš rád, máš to napsaný na tváři, ví to všichni. A Lily tě má taky ráda, poznám to na ní, ikdyž to skrývá za ty vaše hádky. Myslim, že ve skutečnosti jí vlastně baví..."
"Jo, no, já jí mam rád...ale ona mě ne, to je jasný. Už mi to došlo, že jsem jí celou dobu otravoval. Myslel jsem že po tom včerejšku, určitě ti to řekla, myslel jsem, že se něco změní, ale asi mě fakt nechce." dokončil zasmušile. Vypadal, že to dlouho promýšlel, ale znám ho, jak jde o Lily...
"Hele, nevim jestli sis toho nevšiml, ale Lily s tebou v poslední době silně flirtuje. Už na tebe nenadává jako dřív. Myslím, že se změnila. Ten včerejší váš večer se jí líbil, říkala mi to." Bože, nikdy jsem netušila, že takový rozhovor povedu s bráchou. Kdyby Lily, nebo Lucy, ale brácha? No jo no. "Ta dnešní flaška jí zmátla, prý...(je to můj brácha, brácha, vhááá) prý tě chtěla políbit, ne kvůli tomu úkolu, ale protože tě má ráda. Nechtěla aby váš první opravdový polibek byl způsobený takhle. Proto zdrhla."
Chvíli stál a mlčel. Úplně jsem slyšela, jak se mu točí kolečka v hlavě.
"Jak si seš tak jistá, že to tak bylo?" vyjel na mě znovu. Co sem mu provedla??
"Brečela..." dodala jsem. Tahle věta zabrala. "Dnes večer si s tebou bude chtít promluvit. Nenech jí utéct". Tak a konec, už se jim do toho nechci míchat. A chci pryč z toho kumbálu.
"Ségra!" chytil mě za ruku. Naše pohledy se setkali a já se začala utápět v jeho oříškových očích...a bla bla bla. Kecy, kdybyste ho znali tak jako já, nebyli byste schopný se do něj zamilovat, jako to udělala Lily. Je to brácha.
"Mohl bys mě pustit?" vyjela jsem na něj pro změnu já.
"Jo, jasná...a díky" usmál se.
"Jasný" usmála jsem se a když už jsem chtěla otevřít dveře, otevřeli se sami. Nebo spíš je někdo otevřel zvenčí. Chvíli jsme na sebe všichni koukali. Byla to naše máma. Měli jste vidět její výraz. James mě držel za ruku a stáli jsme od sebe cca 20 centimetrů. Normálně by to vzala dobře, kdyby minulý rok nenačapala bratrance Tima jak se tu muchluje se setřenicí Penny. Byl to takovej trošku skandál.
"Co tu vy dva děláte?"


Byl to stejný les jako nedávno, stejné podzemí. Až na to, že teď jse seděl v nějaké místnosti s dalšíma lidma a čekal jsem stejně jako oni. Byli jsme ti méně důležitý. Ti nováčci, tahle porada byla příliš důležitá, abychom se dozvěděli o čem se na ní mluvilo. Přemýšlel jsem, proč mě sem Bella vzala, když moc dobře věděla, že tam nemůžu. Seděl jsem tam asi hodinu. Najednou, nevím co mě to popadlo, jsem se prostě zvedl a rozhodl se, že se trošku podívam po okolí. Nikdo to tady nehlídal a pevnost byla velká. Nikdo si toho nevšimne.
Šel jsem dlouhou chodbou. Na obou stranách bylo nespočetně zavřených dveří a chodba pokračovala dál a dál. Začal jsem si říkat, že tady stejně nic nenajdu, ale došel jsem na rozcestí. Chodba se zde dělila na dvě. Jedna pořád pokračovala dál a jedna odbočovala doleva. Zvolil jsem tu vlevo. Podvědomě jsem se snažil jít co nejpotišeji. Na konci chodby byli nastevřené dveře. Za nimi byla pravděpodobně místnost, neviděl jsem co bylo uvnitř, ale slyšel jsem hlasy vycházející zevnitř. Přišel jsem blíž, abych mohl rozpoznat o čem mluví. Krev mi tuhla v žilách.
"Pane, můj pane...našel jsem tu vesnici, ten prsten musí být tam" prosil jeden hlas.
"Podle čeho soudíš že tam bude?" ptal se ho chladně druhý. Voldemort.
"Já...nevím pane, ale hledali jsme dlouho...musí tam být, kdybyste přikázal, klidně bych..."
"Ne, dost, už jsi toho zpackal dost...máš pravdu, hledali jste dlouho, ty a Berkey. A žádný úspěch, jak mi to vysvětlíš?"
"Snažili jsme se a...už jsme určitě na stopě, jenom, ještě"
"NE, žádné ještě. Už si ukázal jak si neschopný. A víš toho až příliš moc". Bylo jasné k čemu se schylovalo...
"Můj pane, můj pane...najdu ten prsten a vy budete moci vytvořit viteál! A a potom vám už nic nestojí v cestě!" mluvil pološíleným hlasem.
"Víš toho moc o mě a o mých viteálech...ale, byl si mi nápomocný, takže tě zabiju rychle"
"Ne, pane ne..."
Víc jsem nestačil pochytit. Šel jsem co nejrychleji zpátky. A zároveň jsem chtěl být co nejvíc potichu. Ke konci už jsem skoro běžel.
Konečně jsem byl zpátky v té místnosti. Zabořil jsem se do křesla, ze kterého jsem neměl vůbec vstávat. Srdce mi prudce a hlasitě tlouklo, že jsem se bál, abych tím nevzbudil pozornost u ostatních. Dýchal jsem zrychleně. Přemýšlel jsem nad tím rozhovorem. Jedinou věcí, kterou jsem si byl jistý bylo to, že jsem tenhle rozhovor nikdy neměl slyšet...




Doufám, že se kapitola líbila, já jsem si jí teda užila :D....Pokud máte nějaký názor, napiště prosím do komentů...
Já vím, já a pravopis jsme si nikdy nesedli, takže, počítam, že chyb tam bude fakt hodně...ale já je nevidim :D...takže kdyby vás něco fakt bilo do očí, tak napiště....díky :)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Leana Leana | Web | 19. ledna 2011 v 19:43 | Reagovat

Vážně píšeš moc hezky. Já chyby nevidim, protože i já jich tam mám požehnaně.:-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama