•4. kapitola - Boží peklo

2. ledna 2011 v 20:26
Usedl jsem zase na postel, ale tentokrát jsem sáhl pod postel pro své tajné zásoby. Ta láhev byla ještě plná. Otevřel jsem jí a napil se. Někdo zaklepal.
"Můžu dál?" ozvala se Narcisa. Narcisa? Co může chtít? Flašku jsem schoval zpátky pod postel a zavolal, že může vejít. Pokynul jsem jí, aby si sedla do křesla a sám jsem si sedl do druhého.
"Tak...jak se máš?" zeptala se. Znám jí douho, poznám když má něco za lubem.
"O co ti jde?" zeptal jsem se jí na rovinu, nemám plánu hrá ty její hry. Vždy chtěla být typická Blacková, a Blackovi nepříjdou "jen tak" na pokec. Vždy mají něco zalubem. Ale přeci jenom, pokud byste v naší rodině hledali někoho co nejvíc normálního, tak je to ona.
Nejistě se ošila a svůj pohled upřela na mojí postel. Vypadala jako by si něco rozmýšlela, pak se obrátila zpátky a hleděla mi přímo do očí.


"Koukej, nemysli si že nevím co se tu děje. Bella tě dotáhla k Voldemortovi a prakticky tě donutila přidat se k němu. Nejsem tak nevšímavá a mám pocit, že ty po tom dvakrát netoužíš, máš spoustu společného se Siriem, ikdyž to dobře skrýváš. V téhle rodině je těžké projevil vlastní názor a proto jsem se tě přišla zeptat jak se cítíš. Jestli mi to nechceš říct, pochopím to a vypařím se." dokončila monolog. Nestačil jsem zírat.
"Hm, chytrá a všímavá" poznamenal jsem. "To bych do tebe neřekl." chvíli jsem přemýšlel, co jí všechno řeknu...
"Ano, máš naprostou pravdu, nepřímo mě donutila se k němu přidat. Necítím se zrovna nejlépe...musel..musel jsem zabít člověka". Zamyšleně na mě hleděla a probodávala mě pohledem. Povzdechla si.
"Ano, něco takového jsem čekala. Vím, že se k němu budu muset také přidat. Já, tedy narozdíl od tebe s ním souhlasím a nechci aby šmejdi špinili naší urozenou krev, ale nechci zabíjet. Jenom tomu zamezit." Překvapila mě svým tvrzením, měl jsem pocit, jako kdybych v ní viděl citlivého člověka. Ale pořád to byla typická Blacková. Napovrch chladná, namyškená, hrdá na svůj původ. Pocity druhých jí byli většinou ukradené a byla ochotná se podvolit čemukoliv co jí přikázala její rodina.
"Dnes je večírek" poznamenala. Další? "Já na něj půjdu, Bella taky...budou tam všichni, pojď s náma. Je to nejlepší odreagování".
"Tak, tak teda jo..." odpověděl jsem jednoduše.


Díky bohu jsme vše uklidili ještě před tím, než se vrátili rodiče. Sice máma měla dotazy typu "Kde je všechna mouka", ale jinak nás nechala být. Teď jsme seděli všichni v bráchově pokoji a jen tak si povídali. No, povídali...
Seděli jsme, někteří dospávali to co včera nestihli a zbytek se bavil o škole, předmětech a všem možným. Bylo to fajn, mít zase doma někoho s kým se dá mluvit. Bylo zajímavé sledovat, jak se některé věci změnili díky včerejšímu večeru. Lucy, která tajně snila o Siriovi už několik měsíců se na něj ani nepodívala, zato Sirius, který si jí nikdy významné nevšímal po ní "nenápadně" koukal každou druhou minutu. Jamesovo chování vůči Lily se trochu zklidnilo, přestal dělat takovýho frajírka a na Lily bylo vidět, že k němu její jistou náklonost, kterou podle mého názoru už chvíli dobře skrývala. Asi nebude náhoda, že si sedla vedle něj . Taky vzdálenosti mezi nimi byla velice malá. Vážně si s ní musim promluvit. A taky s Remusem. Musim se mu omluvit za ten včerejší incident a doufat, že si z toho nevyvodí ty špatné závěry. Byl to omyl. Nic víc, nic míň.
"Hej, tak chceš hrát?" zakřičel na mě brácha.
"Cože?" Co hrát?
Obrátil oči v sloup a téměř zakřičel :"Jestli s náma chceš hrát tu flašku!!".
"Teď?" Teď? Jak je to napadlo? "Jak vás to napadlo?"
"Takže ne?" zeptal se Sirius.
"Hm...asi ne" pohledem jsem sjela po všech ostatních, zvedla se odešla pryč. Nemam na to náladu.
"Hele, kluci, já taky nebudu hrát" ozval se Remus. Nevím proč, ale popadla mě panika snažila jsem se co nejdřív zmizet do svého pokoje.
"Počkej!" zavolal na mě, když už jsem byla vevnitř. Zhluboka jsem se nadechla a pomalu se otočila. Mezitím už stál u mě. "Víš...chtěl jsem si s tebou promluvit, dokud máme trochu soukromí" začal. Snažila jsem se co nejvíc, abych hlasitě nepolkla.
"Tak, tak si pojď sednout" ukázala jsem na postel. Oba jsme se usadili a já čekala co se z toho všeho vyklube. On taky nevypadal dvakrát klidně.
"Víš, ten včerejší večer" začal svou řeč. Měla jsem sto chutí ho přerušit, ale nešlo to. "Uvědomil jsem si...těžko se to říká" povzdechl si a já pořád zarytě mlčela. Zhluboka se nadechl. "Mám pocit, že tě začínám brát jako něco víc, než kamarádku, líbíš se mi a"
"Reme..."
"a je s tebou sranda, jsi fajn..."
"Reme..."
"a ten včerejší večer se mi líbil" zakončil. Žaludek jsem měla někde v krku. Nadávala jsem si, že jsem to nechala dopustit, nadávala jsem si, že ho nemiluju. Nebo alespoň necítím náklonost. Jsem hnusná.
"Reme" snažila jsem se za sebe něco dostat, ale málem se mi zlomil hlas. Neodvažovala jsem se mu pohlédnout do očí. Kam se podělo moje umění vykecat se z "průšvihů". Mlčim jako největší blb, musim něco říct. "Reme...jsi strašně fajn kluk, prima kámoš, fakt super...ale, já" snažila jsem se mu co nejmíň ublížit. Viděla jsem jak mu mizí úsměv z tváře.)
"Jasný" skočil mi do řeči.
"Reme, počkej, fakt jsi fajn kluk, je to ve mě, já prostě necítím tu vášeň, kterou já ke vztahu potřebuju. Nejsem ta pravá pro tebe" pohlédla jsem mu konečně do očí. Seděl tam, ale ve tváři jsem viděla pochopení.
"Gill, jestli to necítíš stejně jako já, naprosto to chápu. Rozhodně tě nechci do ničeho nutit, nebo chtít, abys se mnou byla ze soucitu, nebo něco takovýho"
"Ale prosimtě, ze soucitu? To neříkej"
"Jo, dobře, jasný. Budeme kamarádi a budeme dělat, že se nic nestalo."
"Díky" usmála jsem se. "Neboj, jednou najdeš tu, která bude po tobě šílet". Konečně se zase usmál.
"Jasně. A ty někoho po kom budeš šílet."
"Jasný," zasmála jsem se taky. Byla jsem ráda, že to takhle dopadlo.


Večírky jako tyhle patřily k typickým společenským akcím mladé kouzelnické smetánky. Byla to stoletá tradice, ve svých dobách je navštěvovali naše rodiče i prarodiče...Přesto nás tam posílají téměř povinně, byla to otázka společenského postavení. Typickým rodem těchto večírků byli i Blackovi, společně s Darmenovýma a Malfoyovýma. Rozhodně na nich nebylo málo účastníků. Bylo naprosto běžné vzít s sebou mudlu, nebo pod kledbou Imperuis, dělat si s ním co se vám zrovna zamane a pak se ho jednoduše zbavit.
Domlouvali se zde špinavé obchody, pily zakázané lektvary společně s alkoholem a pořádali orgie. Nic co byste řekli do "konzervativních" čistokrevných rodů. Je nemožné se dostat se tam a zpátky živý pokud nemáte to "správné jméno".
Pro tyto účely bylo v 19. století postaveno honosné sídlo důvtipně skryté uprostřed Londýna.

Zapnul jsem si černou košily, naposledy jsem si prohrábl vlasy a konečně vyšel z domu. Trochu nechápu, proč se máme sejít až venku, ale budiž. Dorazil jsem jako poslední, obě stály ve stínu stromu oblečené tak jak se patří - co nejvíc vyzívavě. Bella mě chytla za ruku a přemýstila nás.
Stáli jsme těsně před starobylou stavbou, ze které se ozývala hudba a tlumené hlasy. Díky kouzlům a rozsáhlým okolním pozemkům mudlové nic nepoznali.

Atmosféra uvnitř byla nepopsatelná. Chladnost z toho místa přímo sálala, ale zároveň díky všem těm lidem okolo to ve vás vzbudilo chuť (nejen) tancovat. Božské peklo.

Dívka, se kterou jsem se svíjel na stole nejspíše patřila k těm, kdo už neopustí tenhle dům. Všichni jsme měli pořádně upito a tahle byla mimořádně veselá a vášnivá. Blondýna, nikdy jsem je nemusel. Byla téměř nahá, dokonce i já jsem měl jenom kalhoty a to se obvykle nestává. Rukama jsem kroužil po jejím těle v rytmu hudby.
"Miláčku" zašeptal mi svůdně moc dobře známý hlas do ucha. Otočil jsem se a pustil svou oběť.
"Keileen" odpověděl jsem jí. Moje hnědovlasá nastávající s pronikavě modrýma očima a roztrženýma šatama. Trochu neobvyklá věta pro šestnáctiletého kluka.
"Vidím že si užíváš" pronesla povznešeně.
"Vidím že ty taky" odpověděl jsem ironicky.
"Hm..."prohlížela si mě s šibalským úsměvem. Přiblížila se. "Vždycky jsem věděla jak se bavit" mrkla na mě. Přibližovala se. Pomalu mi olízla spodní ret. "Ještě si užijeme" zašeptala a já začínal pookřávat. Rukou jsem jí přejel po krku. Ještě víc se přiblížila, přitiskla svoje rty na moje a začala si pohrávat s mým jazykem. Moje ruka sjela do jejího hlubokého výstřihu. Usmála se a odtáhla se. Naposledy na mě mrkla a odešla za svojí obětí. Chvíli jsem stál jak opařený, potom jsem se otočil, pohledem jsem sjel mojí blondýnu a začal jí možná až moc hrubě líbat. Tuhle noc si s ní pořádně užiju.


Po tom co odešel Remus jsem jen tak ležela na posteli a přemýšlela. Prostě jsem si v hlavě přehrávala ty nejdůležitější okamžiky posledních měsíců. Změnilo se tolik? Ne, pořád jsem stejná. Rozhodně nelituju toho, jak se můj život vyvíjí. Ale prostě mam pocit, že mi prostě chybí v životě ten pocit, že na mě někomu opravdu záleží...já vím, nemám vlastně žádné problémy, ale přece...asi bych chtěla mít nějaký cíl, něco pro co žít...
Vzápětí se otevřeli dveře a dovnitř vpadla Lily, co nejrychleji zavřela a zamkla. Byl to pro mě "menší" šok. Sesunula se po dveřích rukama si objala kolena.
"Lily?" zkusila jsem to opatrně.
"Já jsem totální kráva" odpověděla a podívala se na mě.


Doufám, že se kapitola líbila, pokud na ní máte jakýkoliv názor, napište...nebo se jen tak napište, abych vědela, že jste tu byli...díky moc ;)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama