•10. kapitola - První signální

27. ledna 2011 v 18:54
Chvíli se nikdo nepohnul, asi všichni zpracovávali tuhle závratnou informaci. Pak, jakoby to všem najednou docvaklo, se všichni rozmluvili a rozpohybovali. Dveře se začali otevírat. Jelikož jsem si uvědomil, že tohle je opravdu dobrá příležitost, jak nachvíli utéct mé koleji, nenápadně jsem se vmísil do davu, co nejdál od zmijozelských.
Místo čtyř obvyklích stolů tu opravdu stál pouze jeden velký stůl, který svým tvarem připomínal půlměsíc. Zamířil jsem do rohu místnosti a počkal kam se usadí většina zmijozelských, protože mi bylo naprosto jasný, že si sednou k sobě. A tak se taky stalo. Bylo zajímavé, jak se ostatní koleje celkem rovnoměrně rozdělili. Sedl jsem si co nejdál do mé koleje a počkal, než se všichni doopravdy usadí.


○○○ 
   Hledala jsem Lily a ostatní, ale někam se mi prostě ztratili. Hledala jsem někde nějakou známou tvář, ke které bych si mohla přisednout. A nejlíp někoho z jiné koleje, abych toho náležitě využila. Bylo samozřejmostí, že zmijozel už zabral pravou část konce stolu pro sebe a nikoho mezi sebe nepustili. Oni se prostě nezmění.
Pak jsem konečně spatřila kamarádku May, kterou jsem hledala. Byla z Havraspáru a seděla na druhém konci stolu. Usmála jsem se na ní a sedla jsem si vedle ní.
"Jak je?" zeptala jsem se jí.
"Skvělý, v poslední době je to fakt úžasný" usmála se na mě. "A co ty?"
"Já? Ale jo, dobrý. Prázdniny suprový. Brácha se Siriusem pěkně vyváděli, znáš to..."
"Jo, ty dva jsou pěkný kvítka." Ale to už náš rozhovor přerušil Brumbál se svým proslovem. Jeho řeči mi šli jedním uchem tam a druhým ven. Rozhlédla jsem se po dalších lidech co seděli okolo. Jelikož jsem se doposud věnovala May nevšimla jsem si kdo vlastně sedí okolo. Jakmile jsem pohlédla na osobu co seděla předemnou projel mnou elektrický šok. Okamžitě jsem sklopila zrak a mám pocit, že jsem zrudla až za uši. Jak jsem ho mohla nevidět? Je to naprosto jasný, seděl zády ke mně. A sedla jsem si přímo naproti němu. Tak jo, musí to vypadat hodně blbě, takže prostě zvednu hlavu a nebudu zírat do toho stolu.
Zvedla jsem hlavu a to byla chyba. Celou tu dobu mě sledoval a teď jsem hleděla přímo do těch zelenomodrých očí, které mě zkoumali pohledem. Na tváři měl uličnický úsměv. V duchu jsem začínala panikařit. A hodně. Co tu dělá? Nemá být u zmijozeláků? Rychle jsem znovu uhnula pohledem, protože se tu nechci celá rozklepat. Zdá se, že mě taky konečně přestal pozorovat. Ne, že by mi to bylo nepříjemný, usmála jsem se pro sebe. Uvědomila jsem si, že jsme nikdy nebyli tak blízko u sebe. Znovu jsem se na něj podívala. Byla jsem v šíleným napětí.
Brumbál se, jak se zdá, konečně vykecal a na stole se objevilo jídlo.
"Není to ale špatný nápad s tím kolejním sbližováním," poznamenala May, mezitím co si na talíř nabírala bramborovou kaši.
"Co...co?" vyhrkla jsem, když mi došlo, že mluví na ně. "Jo, já si myslim, že to vůbec není špatnej nápad, " poznamenala jsem. "Štve mě, jak se k sobě chováme, jenom kvůli tomu, koho kam zařadil kde jaký klobouk. Rozhodně si nemyslim, že je to špatný způsob zařazování, ale potom ta izolace od ostatních..." byla jsem neskutečně ráda, že jsem dokázala sestavit smysluplnou větu. Obvykle nebývám takhle nervózní.
"...je strašně omezující." dokončil za mě větu. Překvapeně jsem se na něj podívala. "Nemůžeš prostě přijít za někým z nebelvíru, když jsi ze zmijozelu. Ani jedna strana by to nevzala... To si myslela?" usmál se na mě přátelsky. Kdybych neseděla, měla bych vážné problémy s rovnováhou.
"Přesně." odpověděla jsem trochu nejistým hlasem, neudržela jsem se a usmála se taky."A má to vůbec nějaký rozumný důvod?" zeptala jsem se, aniž bych porušila oční kontakt.
"Nevím, ale většinou jsou lidi ze zmijozelu příliš hrdí na svůj původ a lidi z nebelvíru jsou příliš hrdí na svou odvahu. Jsou příliš hrdí na to, aby se snažili ukončit ten spor." odpověděl, aniž by přerušil náš oční kontakt. Byla jsem jako v tranzu.
"Stejně je zajímavý vidět zmijozeláka, co nesedí u zbytku zmijozelských." dodala May trochu jízlivým hlasem. Neměla ho moc ráda. To mě probralo z toho tranzu a snažila jsem se soustředit se na to nedívat se na něj. Byla jsem šíleně nervózní.
"No, když myslíš," odvrátil se od ní a vypadalo to, že ani jeden už se tím druhým netouží bavit.

Bylo celkově těžký najíst se, když před váma seděl on. Každou chvíli mi utekl pohled ale snažila jsem to hlídat. Byl jako magnet. Jednou nebo dvakrát se naše pohledy setkali a já se v tu chvíli prostě musela usmát, takže jsem se převážnou dobu večeře usmívala. Ikdyž on se taky zrovna moc nemračil.


○○○ 

   Už dvě hodiny jsem nemohl usnout. Pořád jsem myslel na ten náš krátký rozhovor. Strašně mě to překvapilo když si sedla přímo přede mě. Totálně mě uhranula. Už dřív jsem za ní chtěl zajít, ale bránilo mi to, že byla v nebelvíru a že až příliš se kamarádila s bratrem. Teda doufám že jenom kamarádila, protože jinak...
No, nic, ale když přišla chvíli jsem na ní koukal jak konverzuje se svojí kamarádkou či co. Trochu mě zarazilo, že mě totálně ignorovala. Ale jak se později ukázalo, asi si mě opravdu nevšimla. Ach jo, ten zmatený výraz který se jí objevil na tváři potom co jsme si dvě sekundy koukali přímo do očí. Byla strašně roztomilá a když jí potom mírně zčervenaly tváře, musel jsem se usmát. Bylo naprosto úžasné jak moc se snažila koukat kamkoliv jinam než na mě. Teda doufám, ale podle toho nervózního úsměvu si myslím, že jo.
Vůbec celkově to byl večer plný dlouhých pohledů do očí. Její tmavé oči mě uhranuli. Byla celkově strašně hezká. Sice nebyla tak vyvinutá jako třeba Kaileen, ale narozdíl od ní měla svoje kouzlo.
Usnul jsem až okolo čtvrté ráno. Prostě jsem se nemohl zbavit té myšlenky na ní.

Byli jsme na hodině lektvarů s ředitelem naší koleje Křiklanem, který, ostatně jako každý rok, znovu vedl ty svoje řeči na úvod nového roku. Velikánská zábava.
"Jak daleko pokročil Pán ve svém plánu získat na svojí stranu skřety?" zeptal jsem se potichu Bartyho. Věděl jsem, že si ho Voldemort velice oblíbil.
"Ty víš, že tohle ti říct nemůžu," odpověděl jízlivě. "Ale...podařilo se nám na naší stranu sehnat Rookwooda. A víš co to znamená?"
"Přímá vstupenka na ministerstvo." V poslední době se Voldemortovi nějak moc dobře daří.
"Je to skvělý úspěch," usmál se jako kdyby se jednalo o to, že se mu narodilo dítě. "Ale, Pán Zla má obavy, obavy z Brumbála. Myslí si, že o něm ví a že chce nebo nebejbože už zoorganizoval nějaký spolek," posměšně si odfrkl, "proti nám. Mám ti vyřídit, že o tom máme něco zjistit. Mám podezření, že pokud v něm bude někdo z bradavic, bude určitě z nebelvíru." podíval se k té části učebny kde seděli nebelvířští.
"No, celkem by to dávalo logiku," ohlédl jsem se tím stejným směrem.
"A ještě něco," pokračoval ještě tišeji. Rozlédl se okolo sebe aby se ujistil, že se nikdo nedívá a vyhrnul si levý rukáv.
"Co to je?" zeptal jsem ho. Obyčejné tetování to nebude. Podle toho jak se tvářil jsem usoudil, že je velice rád za tu lebku vytetovanou na předloktí.
"To je, kamaráde, znamení zla. Pánova novinka. Dostanou ji všichni pravý smrtijedi." ušklíbl se nadšeně. "To ale není všechno. Když se Pán dotkne znamení nějakého smrtijeda, okamžitě to pocítí všichni kdo ho také nosí. Doslechl jsem se, že Pán by chtěl, abys taky dostal...znamení zla." usmál se a zatáhl zpátky rukáv. "Je to ta nejvyšší pocta, jakou ti on může dát." dodal. No, trochu o tom pochybuju.
"Kdo všechno má to znamení zla?" zašeptal jsem.
"No, nejspíš všichni ti, kdo jsou teď v jeho službách. Ale z naší třídy ho mám nejspíš jenom já. Lucius, ale ten je v sedmém ročníku."
"Pánové!" objevil se Křiklan vedle naší lavice. "Klid prosím, své záležitosti si vyřešte jindy, ano?" napomenul nás.
"Promiňte." omluvil se Barty, ale mně bylo jasné, že to ani trochu nemyslí vážně. Doufám že Křiklan neslyšel náš rozhovor.



   Byla jsem nervózní ze dvou důvodů. Zaprvé, dnes byla první hodina s naším novým učitelem Obrany proti černé magii. A za druhé, obranu jsme měli se zmijozelem. což znamenalo druhou hodinu v blízkosti Reguluse Blacka.
Otevřeli se dveře a vešel muž zahalený v černém plášti. Kdyby měl na sobě nasazenou kápi tak bych se ho asi opravdu bála. Měl vlasy hnědé barvy a bezchybně upravené. Postavil se před katedru a beze slova rentgenoval očima třídu.
"Jmenuji se...Burke. Tercius Burke. Ale, na jméně přece nezálěží, že?" ušklíbl se a stále si nás prohléžel. Nemohl být víc než o šest let starší než my. "Ve studentech dřímá nevídaná síla, podceňovaná síla." otočil se k nám zády. "Vy jste naše budoucnost. Je nesmírně důležité poskytnout vám tu...správnou výuku." Dal velký důraz na slovo správnou. Nevím proč ale dobrý pocit jsem z nej vůbec neměla.
"Zvláště v téhle době. V mých hodinách se budeme učit kouzla, která JÁ považuju za vhodná. Nebudu vás učit podle učebnic, to bych tu ani nemusel být." Procházel postupně mezi lavicemi a každého si prohlížel.
"Už brzy nastane čas, kdy se budete muset rozhodnout jakým směrem se vydáte. A vaším úkolem bude, vybrat si ten správný." usmál se posměšně. Chvíli beze slova procházel třídu a potom se znovu opřel o katedru.
"Rozdělte se do dvojic." přikázal po chvíli. "Rychle, prosím. Nemáme na to celý den." Máchnutím hůlkou nechal zmizel všechny lavice.
"Jedna dvojice, třeba vy, půjde doprostřed a ostatní jí uvolní místo. Tak, představte si, že jste se dostali do souboje a musíte toho druhého porazit. Prosím, ale žádná černá magie, nikomu se tady nic nestane, jasné?" promluvil důrazně. "Vaším úkolem bude odzbrojit nepřítele, ne ho zneškodnit. Zbavte toho druhého hůlky a položte na zem. To je zatím vše. Užívejte kouzla, která uznáte za vhodná." odstoupil od vybrané dvojice.
Po ukončení jejich souboje zkritizoval téměř všechno. Použitá zaklínadla, styl boje a všechno ostatní. Vypadá to, že letos se budeme učit soubojům.

"Hm, a co říkáte tomu novýmu učiteli?" zeptala se Lily na obědě.
"Nevim, příjde mi trochu vyšinutej, ale zase asi ví o čem mluví." prohlásil James.

"Máš pravdu, ale něco mi na něm prostě nesedí," namítl Sirius.
"Vy mluvíte o tom novým učiteli na obranu?" procitnul Peter. Sirius protočil oči.
"Možná tě to překvapí, ale jinýho novýho učitele nemáme. Ale já mam šílenej pocit, že ho odněkud znám." otočil se k učitelskýmu stolu.
"A kde bys ho mohl potkat?" zeptal se Remus zaujatě.
Sirius vypadal, že opravdu přemýšlí.
James se zasmál. "No, u nás doma nikdy nebyl. Takže jediný co by šlo, je buď u vás doma nebo v hospodě. Což je obojí šííleně pravděpodobný." 
"Ne, kámo, tohle myslim vážně."
"Tak jo. Jdeme  vyřešit tu záhadu. Já si myslim...Jo, je to strašně zlej černokněžník a vždycky tě chodí strašit do snů. Ale už mu to nestačí a přišel sem jako učitel obrany. Teď tě bude strašit ve dne i v noci...Vua!"
"Haha, vždycky vtipná Gilian" uculil se na mě.
"To víš kámo," mrkla jsem na něj.



   "Dávejte si příště větší pozor, ano pane Malfoyi!" slyšel jsem hlas svého nového učitele. "Jednáte velice, velice neopatrně. Některým osobám by se nemuselo líbit, víte moc dobře co tím myslím" napomenul ho trochu vyděračným tónem." Pomalu jsem se k nim přiblížil. Zabočil jsem za roh a pan Burke mě spatřil.
"Á, pan Black. Skvělé, potřebuju s váma dvěma mluvit. Pojďte do mého kabinetu."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lady Leana Lady Leana | Web | 28. ledna 2011 v 15:59 | Reagovat

Skvělá povídka.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama