•3. kapitola - Pomoc

24. prosince 2010 v 16:32

"Počkej!". Zaváhal jsem a nakonec jsem se pomalu otočil. "Nedáš mi svoje telefoní číslo?" usmála se svůdně. Chvíli jsem přemýšlel nad tím co je to telefoní číslo. Něco mudlovskýho.
"Ne, promiň" odpověděl jsem jí. Na tváři se jí pokřivil úsměv, posměšně si odfrkla a odešla. Přemýšlel jsem, jestli za ní nemám jít, přeci jenom byla hezká. Ale měl tu úkol, takže jsem se otočil a vyrazil jsem směrem ke kostelu. Bylo zajímavé sledovat životy obyčejných lidí, jejich starosti a radosti. Procházel jsem davem a připadal jsem si jako z jiné planety. Došel jsem ke kostelu. Vypadal, že tu stojí pěkně dlouho. Za kostelem kopec, na kopci mohutná stavba a hřbitov. Zhluboka jsem se nadechnul a vyrazil. Mohl bych se přemístit, ale měl pocit, že musím ten kopec vyjít po svých. Kráčel jsem kamenou cestou přímo na tak blízkou a zároveň vzdálenou budovu.


Stál ve dveřích a otevřel je pomocí kouzla. Díky Němu jsem mohl kouzlit už teď a nemusel jsem čekat do sedmnácti. Proč jsem se ale kouzlům chtěl co nevíc vyhnout?
Vstupil jsem do místnosti, nikde nikdo. Vystoupil jsem po schodech do prvního patra. Viděl spoustu dveří a nápisy typu ošetrovna nebo sesterna. Poté pokoje. Došel do prvního pokoje, všichni spali. V pokoji byly čtyři postele, všechno bylo bílé, na oknech mříže. Postupně jsem pročetl všechny karty pacientů kde bývají napsané jejich diagnózy.
Zatím žádný sebevrah. Šel jsem do druhého pokoje, potom do třetího. Teprve ve čtrvtém jsem našel člověka u kterého bylo napsáno: "Sebevražedné sklony-pokus o sebevraždu otrávením. Příznaky schizofrenie. "
Podíval jsem se na svojí oběť. Byl to kluk, blonďák, asi stejně starý jako já. Nadechnul se a znechuceně jsem otevřel okno, abych vyvětral ten puch mudlovských nemocnic. Vytáhnul jsem hůlku a nejistě na něj namíříl. Hlasitě jsem polknul, nemohl jsem utéct. Snažil jsem se vzpomenout si na tu kletbu, najednou mi všechno vypadlo z hlavy.
Nevím jak dlouho jsem tam stál, ale v jednu chvíli jsem prostě a jednoduše zařval: "Avada Kedavra!". Zelená záře osvětlila tmavý pokoj. Naposledy jsem na něj pohlédl a urychleně jsem se přemístil.



Nakonec jsme po dvou hodinovém opalování kluky vysvobodily z jejich pout a na střeše jsme si udělali menší párty. Rodiče jsou venku z baráku, takže...

"Hej Remusi?" zavolala jsem na něj přes hlasitou hudbu, která se jenom díky kouzlu nenesla až dolů k sousedům.
"No?"
"Kde je Lily...a brácha?"
"Nevim, ale...hm...nevim" všichni už jsem měli trošičku upito, takže s přemýšlením to nebylo moc valný.
"To jenom ti dva se dokážou ztratit na střeše" poznamenala a s šíleně jsem se rozesmála, stejně jako Remus. " Víš co je vtipný? Ti dva se oba strašně milujou, ale stejně spolu nechodí. Není to škoda?"
"Není. On by pak Dvanácterák změknul a nebyla by s nim sranda, víš" dodal chytře.
"Změknul, jo?" začala jsem se zase smát.
Přihnal se k nám Sirius s Lucy, která nevypadala moc dobře. A hned jí popadl a odnesl dolů. Lucy byla celá zelená, asi přebrala.
"Stejně je to divný" řekla jsem nahlas když zmizeli.
"No, ta nevypadá dobře". Bylo vidět, že Remus se taky jen tak tak držel.
"Znalec promluvil. Ale to jsem úplně nemyslela. Podívej, James je někde zalezlej s Lily, bůh ví co dělají, Sirius je s Lucy...taky se cejtíš tak sám?"
"Jo to jo. Vidělas jak se předtím Sirius muchloval s Lucy?"
"Ona o tom sní už roky, ale pšt, neříkej jí to, ona to neví" zasmála jsem se. V tu chvíli mi bylo jedno, že plácám naprostý nesmysly.
"Fakt? No, ale stejně. Všichni se s někym líbají a tak" zašklebil se.
"Pojď taky" navhla mu bez rozmyslu. No co byla jsem zbavená smyslů.
"Já nevim...tak jo". Přiblížil se ke mě a políbil mě. Já se po něm vrhla a začala ho taky líbat. Bylo to...divný, ten polibek byl příliš...hladový a bezcitný, ale stejně fajn. Začal se jazykem dobývat do mých úst a já jsem se mu okamžitě podvolila. Jeho rty voněly po alkoholu, pomerančích a...dřevě? Copak já vim jak chutná dřevo? Odlepili se od sebe, abychom se mohli nadechnout. Nějakým záhadným způsobem jsme oba leželi na zemi.
"Hlavně se teď nepoblej" prohlásil.
"Cože?" trochu se mi zasekávaj obvody.
"Jednou se mi to stalo, bylo to strašný" . Začala se smát, nevim proč. Tohle bude dlouhá noc.



Nehnutě jsem seděl na posteli. Nic, úplná prázdnota. Nic jsem necítil. Ani vinu, ani lítost, ani radost. Ani ten vítr co vál z otevřeného okna. Prostě nic. Na ničem nezáleželo. Jsem vrah, ukončil jsem něčí život. Jak jednoduché to bylo, uchechtnul jsem se nad tou ironií. Nadosmrti si to budu pamatovat. Seděl jsem na posteli. O ničem jsem nepřemýšlel.
Asi jsem usnul, nevím. Každopádně venku už bylo světlo a matka dole něco řvala. Nevím na koho, nevím co. Je mi to jedno. Ten pocit prázdnoty mě ničil. Další půlhodinu jsem seděl na posteli. Nic, vůbec nic.
Do dveří vešel Krátura.
"Pane, matka vás shání na oběd."
"Hned tam jsem" odpověděl jsem mu stroze. Střítek jako už už chtěl něco říct, ale nakonec odešel pryč. Pomalu jsem se zvednul a odešel na tu snídani. Nebo oběd? Nevím. Došel ke stolu. Cissa a matka už tam seděly a jedly.
"Kde je Bella?" zeptal jsem se po chvíli.
"Jela s někým nakupovat, či co" odpověděla Narcisa.
"Ehm, Regi" zapojila se do konverzace matka. Tohle oslovení jsem vždycky nesnášel. "Bella říkala že jsi byl úspěšný při setkání s Pánem."
"Hm" odpověděl jsem jí. Ona byla vždycky fanatik jako...jako všichni okolo.
"To je dobře...moc dobře".
Nejistě jsem zvednul a hlavu a tiše přikývl. Tak to má ráda, když všichni dělají to co chce ona a nic u toho nenamítají. Pomalu jsem odložil příbor a zvedl se ze stolu. Pohlédl jsem na Cissu a odešel.
Zase jsem usedl na postel, ale tentokrát jsem sáhl pod postel pro své tajné zásoby. Ta láhev whiskey byla ještě plná. Otevřel jsem jí a napil se. Někdo zaklepal.
"Můžu dál?" ozvala se Narcisa.



Kdo proboha zapnul světlo? Já chci ještě spát. Je mi jasný, že jak se probudim, budu mít kocovinu jako hrom, takže ještě nechci...
"Gillian! Probuď se, sakra." ozýval se hlas, který jsem moc dobře znala, ale v tu chvíli jsem prostě nedokázala určit komu patřil. Kterej blbec? Někdo se mnou zatřásl. Skvělý. Otevřela jsem oči, tady se nedalo spát. Fuj, to světlo bylo příšerný. Chvíli jsem jen tak ležela a přemýšlela, co to bylo za tu tíhu na mém těle.
"Heeej? Žiješ?" křičela Lily. Přísahala jsem, že jí uškrtim.
"Ne, radši ne", odpověděla jsem. Super, tak teď už neusnu. Posadila jsem se. Postupně jsem si začínala zvykat na to světlo a snažila jsem se přijít na to, kde asi tak jsem. Poznala jsem že nalevo sedí Lily a napravo Sirius s Jamesem. Zjistila jsem, že jsem že to na čem jsem ležela, byla Remusova noha, tudíž tam byl i Remus. Byl nějakej až moc bílej. Rukou jsem si setřela ten hnus co jsem měla na obličeji. Naneštěstí to bylo i na ruce, takže jsem si opravdu pomohla. Lily se zasmála a já se na ní vyčítavě podívala.
"Co se včera dělo?" zamumlala jsem rozespale. Kafe, chci kafe!
"Spoustu věcí" odpověděl brácha trochu vysměvačným tónem. "Dáš si kafe?"
Jediné na co jsem se zmohla bylo přikývnutí. Do ruky mi strčil šálek teplé kávy a já ihned začala cítit tu omamnou vůni. Všichni se snažili probudit i Rema. Když se jim to podařilo, dostali jsme oba loknout lektvaru proti kocovině. Na mě stejně nefungoval úplně, takže bolest hlavy se přece jenom dostavila. Ale alespoň dokáže probrat.
"Můžu se zeptat, proč jsem celá od mouky?" vypustila jeden velice inteligentní dotaz.
"Omyl, proč jste OBA celý od mouky" podotkla se trochu škodolibě Lily. Koukla na Rema a ten byl taky úplně bílý.
"Tak jo, co se včera dělo?" ptala jsem se a přísaham, že naposled.
"No, prostě postupně se tady rozjela pařba, díky bohu Tichošlap zabezpečil střechu tak, že se z ní nedalo spadnout, jinak by asi většina z nás byla dole." začal James.
"A potom se James někam s Evansovou ztratil" doplnil ho Sirius. Lily se mírně začervanala, stejně jako James. Pak se na to musim Lily zeptat.
"A Sirius zase s Lucy" oplatil mu to James a zašklebil se na něj.
"Udělalo se jí dost blbě, teď leží v pokoji a dospává." doplnila je Lily. "Ale pořádně nevim, co jste vyváděli vy dva" ukázala na mě a Rema. Já si pamatuju jenom to líbání, ale to snad nemusíme nikomu říkat. Byl to prostě omyl.
"Co si vybavuju je, že jsme se nejspíš pokoušeli vařit. " prohlásil Remus. Lily při té představě málem dostala záchvat smíchu. No, muselo to být zajímavý, když jsme oba skončili celý od mouky...
" A, ehm...co to mělo být?" rejpnul si Sirius se smíchem. Teď zase svitlo mě.
"No...vlastně...okurkový salát" usmála jsem se.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 *Green♥Charlotte* *Green♥Charlotte* | Web | 1. ledna 2011 v 19:45 | Reagovat

páne jo, krásně napsané, čtu tuhle kapitolovku a chtěla jsem se zeptat jestli nespřátelíš, děkuju za odpověď, jestli tedy nějaká bude :-) :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama