•2. kapitola

22. prosince 2010 v 18:11

Ty kapitolu na začátku jsou zatím tak trochu o ničem, ale už brzo by se to mělo rozjet...




Voldemort si asi potrpý na mladé tváře, usoudil jsem z toho, koho jsem viděl u stolu. Většinou pouze o málo starší než já. Ze dveří nalevo od jeho křesla přišel menší starší skřítek. Přišel přímo ke mě a zašeptal svým chraplavým hlasem. "Páán tě chce vidět". Pohléhl jsem na Bellatrix. Tiše přikývla. Zvedl jsem se ze židle a následoval ho.

Pomalu otevřel dveře. Poklonil se mi a rukou naznačil, že mám jít dovnitř. Vešel jsem do tmavé místnosti, kde jediné osvětlení tvořila velká svíce uprostřed stolu. Stůl, dvě křesla a náznak knihovny u stěny, to bylo jediné co jsem pořádně viděl. Nedokázal jsem ani odhadnout, jak je místnost veliká. Usednul jsem do bližšího křesla a vyčkával.
"Nedovolil jsem ti sednout si." promluvil temný hlas zpoza křesla naproti mě.

"Nevadí" otočilo se křeslo naproti mě a já ho poprvé spatřil. Pokožka až mrtvolně šedá, vystouplé čelo, zapadlé oči skryté ve stínu. Protáhlý obličej a žádné vlasy. Propaloval mě svým pohledem. "Takže mladý Black? Hm, tvá rodina má velice dlouhý čistý rodokmen. Tvá sestřenice je velice loajální, stejně jako tvůj rod vůbec. Vlastně díky ní jsi tady. Máš skvělé předpoklady. Přesto..."
Použil na mě nitrozpyt, naštěstí jsem dobrý v nitrobraně, takže jsem mu ukázal jenom co jsem chtěl, aniž by to poznal. Když skončil stále jsem mlčky seděl. "Promiň musel jsem" omlouval se neupřímě. "Hm, tvé znalosti z černé magie jsou vynikající, máš prakticky vše co potřebuješ na to stát se Smrtijedem " řekl s přehnaným důrazem na poslední slovo. "Rád tě přijmu mezi nás. Ale čeká tě poslední zkouška". Proč to dělat jednoduché, že? A ptal se mě někdo, jestli chci?? Znovu mě propaloval pohledem. "Musíš zabít člověka" usmál se na mě. Zaťal jsem pod stolem prsty. Co jsem taky mohl čekat? Snažil jsem se co nejvíc na sobě nedát znát jak jsem nervózní.


Na dnešek jsme si vymyslely něco skvělýho. Už nás prostě štvou brácha a jeho spolek, takže chystáme menší pomstu. Už včera večer jsme jim dali do pití uspávací lektvar, abychom měli jistotu, že se neprobudí.
Je pět ráno a my se plížíme z pokoje k mému milovanému bráškovi. Lucinda otevírá dveře a Lily se klátí smíchy. Chtěla bych jí uklidnit, ale sama mám co dělat, abych se nerozesmála. Všechno máme promyšlené, takže nepřemýšlíme nad plánem. Mrknu na Lucindu a ona uchopí druhý roh postele a pomáhá mi jí přenést. Nakonec Lily dokončí plán. Doufám, že to výjde, protože je to skvělej pohled. Ještě jsem všem vzala jejich hůlky a rychle pryč! Vpadneme do našeho pokoje a už neni ani jedna z nás schopná nesmát se.

Moc jsme toho už nanaspaly. Takže dolů na snídani jsme se vydaly už v sedm. seděli jsme u stolu a hrály karty. Prostě jsme chtěli vidět jak se chytí. Díky bohu, že rodiče jeli do práce už téměř před hodinou. Bude to super.


Porada mi ani nepřišla moc důležitá, jenom tam probírali "plány"-věci o kterých jsem myslel, že jsou naprosto jasné. Stejně jsem neposlouchal. Pořád mi hlavou probíhala ta jeho slova. Musíš zabít člověka. Nemám šanci utéct. Už znám jejich plány, došlo mi, že on má lidi všude. Co by se stalo, kdybych to neudělal. Ušetřil bych jeden život. Co je jeden život? Jsem přímo u zdroje a když se budu snažit, můžu najít způsob jak ho zničit. Svitla mi naděje. Naděje? Tohle a naděje? Spíš ospravedlnění pro moje činy. Ale vcelku dobrý nápad. Přece jenom mám šnaci udělat něco dobrýho. Právě mluvil o jakémsi potenciálním nebezpečí. Bojí se, že Brumbál založil nějaký tajný spolek na odboj proti němu, tedy nám. Mohla by tudy vést cesta? Asi těžko, ale já už to nějak vymyslím. Porada končí a Bella si mě odvádí do rohu, všichni postupně odchází.
"Můžu ti pomoct, jestli chceš, to nejtěžší už stejně už máš zasebou" vypálí na mě. Nejtěžší za sebou? Asi máme hodně rozdílné názory. Mohlo mě napadnout, že o tom ví. Podstupovala to taky?
"Ne, hele, tohle zvládnu sám" odpovím jí. Musím to udělat sám. Nechci aby u toho byla.



Mezitím co jsme čekali na to až sem příjdou poberti jsme hrály karty. S holkama můžeme dělat cokoli a vždycky to bude sranda.
"Přísaham že je uškrtim!!" ozvalo se zezhora a k tomu obrovská rána jako když spadne klavír z pátého patra. Všechny tři jsme na sebe pohlédly a snažily se zůstat v klidu alespoň dvě sekundy. Přiložila jsem prst na pusu, abych naznačila, aby byly zticha. Lily si přikryla pusu rokou a přehnaně vykulila oči. Lucinda zajela pod stůl.
"Ty budou v pokoji" poznala jsem hlas Jamese. "Hezky je probudíme". Na tváři se mi objevil šibalský úsměv. Ještě lepší to bylo se zvukovými efekty. Znělo to jako, když se okolo žeme stádo slonů.
"Nejsou tam" ozval se Sirius evidentně naštvaný. "Budou dole, zmije jedny" dodal. Začínám děkovat, že jsme jim sebraly ty hůlky. Seděli jsme u stolu a snažily se nevydat ani hlásek. Bylo to poměkud těžší než se zdá, protože, kdybyste slyšeli ty zvuky co se ozývali od schodů. Ale vrchol bude až příjdou dolů.
Pak jsme je konečně uviděli. Remus, který vypadal jako, že se celkem i baví, vedle něj brácha, který vypadal, jako naše "milá" profesorka přeměňování a vedle něj Sirius, který vypadal, že nás všechny zavraždí. Všichni tihle tři byli spoutaný obyčejnýma mudlovský poutama. Pohled k nezaplacení. Remus s Jamesovi a James k Siriovi...Už se to nedalo a Lily propukla v smích. Postupně se blížili. Nervózně jsem si zkousla ret. Už se chystali vejít k nám do jídleny. Sebevědomý a naštvaný Sirius v čele si to kráčel přímo k nám. Je tak pro upřesnění, mezi jídelnou a chobdou jsme natáhli tu mudlovskou průhlednou folii...
V dalším okamžiku Sirius narazil jako první do folie, to ho prudce zastavilo a pod tlakem dalších přátel folie praskla. Na zemi se v tuhle chvíli váleli tři kamarádi spoutaní k sobě. Ten pohled byl k nezaplacení.
"Gillian Potterová!. Tohle ti nedaruju." Hele můj bráška mě shání. Tuhle chvíli si chci pořádně užít.
"Copak Jamesíííku" napodobuju hlas jedné z jeho obdivovatelek, která ho minulý rok pronásledovala. To jsem asi přepískla. Ten jeho výraz napovídal o tom že se nenachází v nejlepším psychyckém rozpoložení. Mám menší pocit, že v tom mam trošku prsty.
"Sundejte to" zvedal Sirius svou ruku naštvaně. "Hned" dodal s přestíraným klidem. Lily se na něj škodolibě usmála.
"Ségra..." přidal se James. Poté se s nedějí obrátil na Lucy.
"Aha" pohlédla jsem na něj. "Takže najednou už nejsem stará seschlá nosorožčí hlava, která je blbější než molekula vody po vypaření?" zopakovala jsem mu jeho nedávnou nadávku.
"Em..." odvrátil zrak a bezmocně seděl na zemi. Usmála jsem se. " Nemyslel jsem to vážně" snažil se ještě.
"Jasně"
"Ne, opravdu jsem to tak nemyslel"
"Říkáš něco?"
"Jo, že jsem to nemyslel vážně, chápeš ryb..." zarazil se.
"Rybí hlavo?" další jeho oblíbená nadávka. Sirius vybuchl smíchy.
"Lily, alespoň ty..." pokusil se.
"Jo, ráda ti pomůžu" odpověděla Lily. Cože? Lily! "Ale až začnou padat trakaře. Fialový. Holky, co kdybychom se šli opalovat na střechu?" svůdně se na Jamese usmála. Věděla, že nahorů se oni nedostanou, dírou na střechu proleze sotva jeden. Natož tři svázanci dohromady. "Škoda, že tam nebude nikdo kdo by nám namazal záda" povzdechla si přehnaně. Vyrazily jsme nahoru pro plavky. Ti tři tam seděli jako hromádka neštěstí, neměli hůlky, takže se nemohli zbavit těch geniálních pout. Život je sladkej...
"Gill" zavolal na mě znovu brácha. "Já...potřebuju na záchod!"
"Však vy si nějak poradíte" odpověděla jsem jim a pokračovala dál po schodech.
"To si ze mě děláš srandu, ne? Já s tebou na záchod nejdu, nemysli si" slyšela jsem Siria jak křičí. Ano, moc jim to přeju.



Stál jsem v jedné tmavé zapadlé uličce vedle rušného městského náměstí. Namlouval jsem si, že pouze vyhlížím tu pravou obět, ale ve skutečnosti jsem jen oddaloval ten okamžik a užíval si poslední chvíle, kdy nejsem zrůda. Kvůli mé slabosti zemře člověk, poprvé jsem si uvědomoval, jak jsem byl celé ty roky totální vůl. Jeden lidský život? Co to znamená. Vyberu si nějakou starou babičku a akorát jí ukončím trápení. Problém je, kde v osm večer najít babičku. Musím počkat do rána.
Další oddalování. Mělo to být hotové už ve čtyři odpoledne. Ale já nemám jinou možnost, když se mi povede dostat se blízko k Voldemortovi, můžu ušetřit mnoho životů. Tak jo, kdo bude vlastně moje obět? Může to být kdokoli, mudlové jsou prakticky bezraní. Stará babička, nebo někdo kdo se už chtěl zabít, ale nepovedlo se mu to? Nebo ta štětka co postává na druhé straně náměstí skoro stejně dlouho jako já? Rozhodnu se pro druhou možnost. Svítá mi naděje, třeba pomůžu někomu kdo tu už nechce být. Ubohý kecy. Vyjdu ze svého úrytu do rušné ulice. Nějaká slavnost? Je to vlastně úplně jedno.
Došel jsem za jednou mladou dívkou co vypadala že je zdejší. Usmál jsem se na ní stylem alá Sirius a zeptal se.
"Ahoj, prosimtě nevíš, jestli je tady někde něco jako...no, prostě cvok hous? Měl bych tam mít kamaráda". Kamaráda. Ten bude štastnej až mě uvidí. Nejdříve se na mě usmála, ale potom nějak znejistěla.
"Ehm, jo, vlastně jo. Ústav Jindřicha VIII. ?"
"Přesně ten"
"Musíš ke kostelu a pak asi půl míle pořád po kopci, neboj, to nepřehlédneš."
"Díky moc" usměju se a vyrazím ke kostelu.
"Počkej!". Zaváhal jsem a nakonec jsem se pomalu otočil. "Nedáš mi svoje telefoní číslo?" svůdně se usměje.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama