Incest

27. května 2012 v 17:38
Zlehka dopadla na úzké sedadlo. Prudce zatáhla závěs a celý prostor okolo ní a toho, co seděl za dřevěnou mřížkou, ponořila do tmy. Přitáhla si k sobě svoje koleno a opřela si o něj ruku. Chvíli jen tak zírala do tmy a přemýšlela, jestli tohle má vůbec cenu. Ale co, stejně už to bylo jedno, usmála se ironicky.
"Um, dobrý den… otče," začala neurčitě.
"Pozdrav Pán Bůh," odpověděl mužský hlas na druhé straně. Pán Bůh by ze mě měl určitě ohromnou radost, pomyslela, ale rozhodla si nechat si tuhle myšlenku pro sebe. "Co máš na srdci, dítě?" zeptal se, když znovu delší chvíli mlčela.
"Víte, otče, nechci vás otravovat," prohlásila konverzačním tónem,"Ale, asi vám potřebuju něco říct," pokračovala, ale myšlenkami byla jinde.
"Od toho jsem tady. Aby si se mohla vyzpovídat, abys mohla Boha prosit o odpuštění a-"
"Jo, jo, jasně," přerušila ho a obrátila oči v sloup. "Mám hřích, ze kterého se musím… vykoupit. Měla bych se vyzpovídat, lidé to dělávají. Ale moje hříchy rozhodně nepatří do kategorie ´lhal jsem svojí babičce´", ušklíbla se. Kněz se rozhodl, že ji nebude přerušovat. "Nejsem si jistá, odkud začít. Víte, mám závist, mám touhu, lžu a nejsem čestná. Ideální případ pro vás, ale počkejte, to nejlepší teprve přijde," zasmála se. Sama si nebyla jistá ke komu vlastně mluví. Zda ke knězovi, k sobě nebo snad k Bohu. Ale kněz už byl víceméně zvyklý na nepřítomný tón hříšníků u zpovědi.
"To vše jsou hříchy, ze kterých se můžeš vykoupit. Jsi ještě mladá, každý děláme chyby, ale když v sobě najdeš světlo a odevzdáš se Bohu, on tě přijme."
"Víte, byl tu jeden kluk," ignorovala kněze. "Kluk, tss, ne tak obyčejný. Můj drahý milovaný bratříček," ušklíbla se. "Měla jsem štěstí, že jsem měla takového bratra. Byl v tom nejlepší, jestli víte jak to myslím," usmála se afektovaně. "Zlomil mi srdce… Nikomu jinému jsem nevěřila tak jako jemu. Tak jsem ho nakonec musela pohřbít pět metrů pod zemí." Na chvíli se oba odmlčeli. Bylo zajímavé o tom činu konečně promluvit nahlas, pomyslela si. "Sledovala jsem jak láska mého života krvácí s vyděšeným výrazem navždy vytesaným na tváři," dodala apaticky.
"Vzít někomu život je neodpustitelný hřích, ještě k tomu svému bratrovi se kterým si udržovala incestní poměr" ozvalo se nakonec zpoza dřevěné mřížky znechuceným hlasem.
"A vidíte, já jsem si to myslela," zasmála se znovu. "Potřebuju někoho, kdo by mě zachránil, protože se řítím do propasti, cítím to," začala vážnějším tónem.
"Lituješ svého činu?"
"Ve skutečnosti, jsem to nechtěla udělat," pronesla, jakoby si to sama uvědomila až teď. "Ale, přistihla jsem ho s jinou. V posteli poprvé, na stole podruhé. Chtěla jsem, aby ucítil stejnou bolest jako já. Jenže… teď už tu není nikdo, kdy by mě zachránil… Další den ho našli, vysílali to v televizi. Identifikovali tělo, stála jsem v márnici a on tam ležel se zavřenýma očima. Víte, měl nádherné oči," povzdechla si. "A teď jsem na útěku. Jenomže, kam vlastně utíkám? Proč jsem zabila to jediné, co mě držel nad vodou? Proč jsem zničila jediné štěstí, co mě kdy potkalo?" zašeptala potichu.
"Nemá cenu utíkat před svými činy. Jednou nás dostihnou v daleko horší podobě."
Znovu nastalo ticho. Přemýšlela nad tím, co jí kněz řekl. Jeho slova neměla žádný účinek, ale ne, že by to neočekávala.
"Slyšela jsem, že se znáte s Bohem," začala znovu lehkým konverzačním tónem. "A já potřebuju nějak odčinit svoje hříchy. A myslím, že on mi na motlitby neskočí. Mám jednoduchou prosbu. Mohl byste mu naznačit, aby mi pomohl, nebo aspoň setřásl ty policajty, který mě hledají? Byla bych vaším velkým dlužníkem," dopověděla a posunula se k mříži, která je oddělovala, jak nejblíže to šlo. "Víte," zašeptala svůdným tónem, "Možná bychom přišli na způsob, jak bych vám to vynahradila. Mohli bychom jít někam do zadu, za tyhle dřevěný stěny, záclony a haldy biblí a já bych se mohla celá odevzdat Bohu," odmlčela se a vyčkávala na odpověď, které se jí však nedostalo."Cítím, jak se vám zrychluje dech, ale když tak na vás koukám, asi byste nesouhlasil. Nevadí, děkuju vám za to, že jste mě vyslechl. Sbohem," dořekla, urychleně vstala a vyběhla z kostela. Kněz se zvedl jak nejrychleji dovedl, avšak blonďatou dívku, oblečenou velice nevhodně na to, že byla v kostele, už však nedostihl.
 

•18. kapitola - Co na srdci...

12. června 2011 v 20:39 | Drow
Držel jsem hůlku v ruce na kterou ona nedosáhla. Bylo zábavné sledovat její bezmocný a zároveň pobavený výraz.
Chvíli jsme zírali jeden na druhého. Fascinovali mě její tmavé oči a ofina, která jí padala do obličeje. Dnes jí to mimořádně slušelo. Už jsem začínal povolovat ruku a vzápětí jí vší silou stáhla dolů a ladně se otočila zády ke mě. Rozesmálo mě, když se sama "objala" mojí rukou. Měl jsem jí v pasti. Když si to uvědomila, taky se rozesmála. Projel mnou příjemný šok, když jsem se v tom zmatku omylem dotknul jejího ňadra. Nevypadala ale, že by si všimla.
Stáli jsme tělo na tělo. Opatrně jsem jí přitiskl k sobě a volnou rukou jsem se dotkl jejích vlasů. Nečekal jsem, že mě bude tak lákat, i když bude oblečená. Potěšil mě její zrychlený tep, byl jsem rád, že jsem jí nenechával chladnou. Povolil jsem ruku a vzápětí se otočila jako kolotoči. Což znamenalo, že jsme zírali do očí toho druhého z takové blízkosti jako ještě nikdy. Nebyl jsem si jistý kam tohle míří...

~3. kapitola

6. června 2011 v 20:29 | Drow
O dva roky dříve

Utíkali jsme chodbou a protože bylo dávno po večerce, tak jsme se snažili nenadělat příliš hluku. Což jde vždycky těžko, když máte záchvat smíchu. On totiž pohled na školníkovu kočku nabarvenou na růžovo je moc pěkný. Něco se Pobertům musí nechat - občas vědí jak na to.
Nakonec jsme se ruku v ruce dostali s Regulusem do zmijozelského sklepení.
"Tak pojď, " usmál se a objal mě okolo ramen. Vešli jsme dovnitř a zamířili rovnou k našim obvyklím místům, kde seděla Inna, Narcisa, která mimořádně nebyla s Luciusem, a Barty.
"No konečně," usmála se Inna při pohledu na nás. "Už jsme se chtěli vsázet o to, jestli se vůbec někdy dáte dohromady," dodala a pohlédla na Bartyho. Ten jenom protočil oči v sloup, sáhnul do kapsy a podal jí jednu minci.
"Takový obchody..." poznamenal Regulus, sednul si na pohovku a stáhnul si mě na klín. On si vždycky dělal co chtěl a možná to mě na něm přitahovalo. Přitáhl si mě k sobě a políbil mě.
"No super, teď se budou pořád muchlovat," ozval se Barty opovržlivě. Všichni jsme věděli jak on pohrdal vztahama.
"Nezáviď," odpověla Inna za nás.
"Má pravdu," odlepil se ode mě Regulus.
"Ocucávat se tady přede všema? Ne, děkuju, mám na starosti důležitější věci," hodil na něj významný pohled.
"Myslím, že Brumbál přežije, když si najdeš holku," popíchla jsem ho.
"Do mých starostí se laskavě nepleť," prsknul na mě.
"No tak, no tak," pronesl svým typickým povýšeným hlasem a ukončil debatu. Byl to on kdo tu měl "hlavní slovo". Ale nikomu to nevadilo. "Brody, jděte s Innou a Narcisou na pokoj, potřebuju něco probrat s Luciusem," zašeptal mi do ucha s pohledem upřeným na Luciusovi, který se blížil k našemu stolu.
"Jasně," odpověděla jsem. Pokynula jsem na holky a nechali jsme je o samotě. Překvapilo mě, jak jsem byla podvojná. Ale cítila jsem, že Regulus ví co dělá.
S pocitem, že tenhle den dopadl nejlépe jak mohl jsem usnula ve své posteli. Od teď bude všechno jiné, pomyslela jsem si. Zmijozelští málo kdy měli mezi sebou nějaká pouta, ale když už tak byla mimořádně silná. A cítila jsem, že právě tohle je ono. Ikdyž jsme s Regulem spolu chodili ,technicky vzato, jenom ode dneška, znali jsme se už šest let. On nebyl sukničkář jako jeho bratr. Ten rozdíl mezi nimi byl šíleně veliký.
Ale byla jsem ráda, vybrala jsem si správně. Vybavila jsem si Regulův obličej a spokojeně jsem usnula.
 


•17. kapitola - Že by?

22. května 2011 v 19:29 | Drow
Ani jsem si neuvědomil, jak dlouho jsem neseděl na koštěti. Prakticky od příjezdu do Bradavic. Už mi to začínalo chybět, takže jsem byl neskutečně rád, když Sebastian přišel s prvním letošním tréninkem. Měli jsme asi tři nové hráče a potřebovali jsme se zesynchronizovat. Ale, hlavně šlo o ten pocit. Vyšel jsem ze šatny s koštětem v ruce a zhluboka jsem se nadechl svěžího podzimního vzduchu. Na to, že bylo září bylo mimořádně hezky. Hlavně ale Sebastian byl rád, že nepršelo, měli jsme tudíž nejlepší podmínky pro trénink.
Vyměnili jsme si pohledy a s přikývnutím jsem nasedl a vzlétl. Okamžitě jsem nabral rychlost a vítr mě začal šlehat do tváře. Obletěl jsem kolem hřiště a se zavřenýma očima jsem si užíval ten pocit, když vám lem pláště málem nestačí a vlasy vám neposlušně poletují ve všech směrech. Jak jsem mohl zapomenout?! Ta volnost pohybu byla až náviková. Provedl jsem jednu ze svých oblíbených otoček a nahlas jsem se zasmál. Znovu jsem se otočil, tentokrát hlavou dolů a vzlétl jsem vysoko nad hřiště. Zastavil jsem se rozhlédl jsem se po hřišti. Všichni se zatím rozlítávali. Podíval jsem se na horizont na zelenou krajinu obléhající celé bradavické pozemky a znovu jsem se zhluboka nadechl. Ale to už jsem zaslechl Sebastiana svolávajíc všechny k sobě, takže jsem plnou rychlostí vyrazil střemhlav dolů. Provedl jsem další kličku a zařadil jsem se do kroužku okolo něj.

"Ty ses vždycky musel předvádět," konstatoval kapitán. Jen jsem pokrčil rameny, co mu na to taky odpovědět? "Tak pojď, musíme zaučit nováčky..."

Fanfiction scares the living shit out of me...:D

17. května 2011 v 21:29 | Drow |  Music...:)
Dneska jsem našla úžasný video, u kterého jsem málem umřela smíchy. Úplnou náhodou jsem ne něj klikla , ale ani na vteřinu jsem nezalitovala.
Asi by nikdo nečekal, že zrovna TOHLE video se objeví na webu plného fanfiction, ale já si ráda dělám srandu sama ze sebe. Ale musíte uznat, že ta parodie je vtipná...:D
Tak jo, už bych se mohla dostat od těch, technicky vzato, nesmyslných keců k pointě toho videa a proč jsem se rozhodla ho umístit na blog. Všichni víte, co je to fanfiction, pokud ne, tak si to vygooglujte, je to otázka dvou minut.
No a jeden maník se rozhodl zparodovat tenhle rozšířený fenomén a píseň Teenagers od My Chemical Romance (pokud jí neznáte, zkuste si jí pustit...) v jednom. A to naprosto úžasným způsobem. Ten text je prostě geniální.
Je mi jasné, že se to pravděpodobně nebude většině lidem líbit a i já, která jsem si video zamilovala na první pohled (důkaz, že láska na první pohled existuje :D) musím uznat, že ten chlápek zrovna moc zpívat neumí. Ale i tak myslím, že to za to stojí. Pokud chcete, pod videem je ten text.



It's leaking out of the brains of kids who must be deranged
They post it everywhere you can find
Of people living or dead, this stuff should never be read
Unless you wanna see slash of all kinds

It's made for cartoons and bands and it gets so out of hand
You'll almost never find something that's clean
I tried to gouge out my eyes, a little part of me died
When I saw Spongebob XXX Extreme

You see now...
Fanfiction scares the living shit outta me
I can't believe fans create such foul imagery
Like Snape in a dress with Harry stroking his chest
Dumbledore's role is best left unseen

If all the girls who write these aim to disgust, they succeed
It's never ever going to end
The rule is if it exists, then there's a fanfic of it
Now watch as Pikachu turns Japanese

You see now...
Fanfiction scares the living shit outta me
I think it would scare even the porn industry
I don't believe this, why does this writing exist?
I've found out more than I ever should see
Whoa, no!

Fanfiction scares the living shit outta me
I don't wanna know 'bout Zim and Dib's STDs
The madness must end cause I cannot comprehend
How just the thought of that could be conceived

Fanfiction scares the living shit outta me
I don't wanna know what Johnny Depp does for free
So spare me the pain, I think I'm going insane
It's all a teenage girl's vile fantasy

Fanfiction scares the living shit outta me
It aims to disturb although it's captivating
I've gotta click close or else my brain will explode
Although Gerard and Frank sounds pretty sweet


Tak co? No, snad to někdo dokoukal do konce :D. Rozhodně nemůžu říct, že s ním souhlasím, ale fakticky mě tímhle dostal :D...Prosím o všechny názory do komentářů, chtěla bych vědět co si zrovna o tomhle myslíte. Nebo například váš názor na fanfiction. Pokud byste měli problém s překladem, jsem ochotná to přeložit...



oxox

~2.kapitola

30. dubna 2011 v 20:39 | Drow
Současnost

"Nejsem si jistá, že tenhle plán vyjde. Když jen tak napochoduju k Regovi s tím, že ho chci zpátky asi mi to sotva spolkne." namítla jsem. A bylo to v podstatě pravda. Nebyla jsem si jistá, jak by reagoval. Neskončilo to zrovna...nejlíp.
"Ale neboj, už si ho jednou svedla, tak se ti povede klidně podruhý," zaksichtil se Sirius.
"Ale no tak, Siriusi," usměrnil ho Brumbál. Štvalo mě, že mě urážel před celým řádem.
"Nevíš. Nevíš vůbec nic," odpověděla jsem Siriovi v klidu.
"Nevím? Tak nám pověz, jak to bylo, děvko."
Někteří přítomní se posměšně uchechtli, někteří se zatvářili pohoršeně a někteří se tvářili jakoby nic.
"Nemusím ti říkat vůbec nic," odsekla jsem. Ten příšerný vztek na toho magora předemnou jsem dusila hluboko v sobě. Svoje emoce jsem ovládala.



O dva roky dříve...
Byl čtvrtek. Ano, ten čtvrtek ve který jsme se měli s Regulum setkat o samotě. Celý den jsem byla na vážkách. V jednu chvíli jsem si byla naprosto jistá, tím co dělám a v další chvíli mi to celé přišlo pitomý. Nebyla jsem téměř schopná se soustředit na nic jiného.
Dopis od Barbary přišel hned to další ráno, což mě trochu překvapilo, ale byla jsem ráda. Alespoň na chvíli jsem Reguluse dostala z hlavy.
Šly jsme společně s Innou za ostatníma, kteří také mířili na hodinu dějin s profesorem Binnsem. Až příliš často jsem strhávala svůj pohled k Regulovi, který šel pár metrů předemnou.
"Pokud by chtěla, tak by určitě protestovala," snažila jsem se nenápadně ukončit další debatu, kterou se mnou Inna vedla. Pořád jí vadilo, jak byla Narcisa "donucená" k tomu vzít si Luciuse.
"To určitě," prohlásila sarkasticky. "Ta by se všem postavila a řekla jim ať jdou někam," dodala podobným tónem.
"Už je prostě taková...A proč ti na tom vlastně tolik záleží?"
"Už jsem prostě taková. Nechci aby celý život strávila s Malfoyem," skončila a já jsem začala doufat v konec této debaty. "Co je to vlastně za dopis?" zeptala se po chvíli a ukázala směrem k obálce v mojí ruce.
"Tohle? Barbara napsala a já nemám náladu spát na dějinách, takže to bude moje dnešní rozptýlení." odvětila jsem a konečně jsme vešly do třídy. Začala jsem litovat, že dějiny jsou jedním z mála předmětů na kterých nesedím s Regulusem. Co naplat, naposledy jsem se na něj ohlédla, usmála jsem se a usadila jsem se na svoje místo. Pomalu jsem rozthla obálku a začala číst.




Ahoj Brody,
Upřímně ti závidím ten klid a pohodu Bradavic. Chápu, že předměty asi dávají dost zabrat, ale i tak to tam bylo vždycky super. Chybíš mi, chybí mi ta atmosféra Bradavic.
Psala si mi o Regulusovi, myslím, že sis ho vybrala vcelku dobře. Doufám, že ti to s ním vyjde, hlavně se kvůli němu netrap, je to přece jenom kluk.
Co si pamatuji, tak byl docela hezký a navíc je z velmi vážené rodiny. Možná až moc vážené, dej pozor aby si se nespálila, zvláště v téhle době. Ale stejně, jste pořád jenom děti…Já vím, už jsem prostě taková, vždycky se tě budu škádlit.
Tady venku pomalu, ale jistě zuří válka. Je to vidět na lidech, jsou celkově zamlklejší a uzavřenější. Dávají si velký pozor na to co říkají a s kým se scházejí. Ulice jsou prázdnější a na každém rohu visí varování od ministerstva.
Kouzelnické společenství se začíná dělit na tři tábory, ty co s tím-jehož-jméno-nesmíme-vyslovit souhlasí, ti kteří s ním nesouhlasí a ti kteří se nepřiklání ani k jedné straně. Já patřím k té poslední skupině. Snažím se od toho všeho zůstat co nejdál.
Tím se vracím zpátky k Regulusovi. Je dost možné, že on se přikloní k ty-víš-komu. Jakou stranu si zvolíš ty, je jenom na tobě. Jen chci aby sis tohle uvědomila včas.
Netušíš jak moc bych teď s tebou chtěla být v Bradavicích. Doufám, že se brzo uvidíme.
Pozdravuj prosím tě Amycuse a Alectu, vždyť víš, že oni nikdy nenapíšou…
Měj se,
S láskou, tvoje Barbara


Byla jsem neskutečně ráda, že mi Barbara napsala tak brzo, ale ve skrytu duše jsem doufala, že mi pomůže mým rozhodováním, proto jsem jí taky psala o Regulovi. Ale díky ní jsem byla ještě více nerozhodná.
Ohlédla jsem se po třídě. Všichni spali, nebo alespoň podřimovali. Nečekaně jsem svůj pohled stočila na Reguluse. Nespal, jenom se nudil s podepřenou hlavou. Když zpozoroval, že na něm visím pohledem, napřímil se a věnoval mi pronikavý pohled a oslnivý úsměv. Chvíli jsme na sebe jen tak koukali a v ten moment jsem se rozhodla, že to prostě budu muset zkusit, jinak bych si to vyčítala po zbytek života.
Konečně nastala ta chvíle, měla jsem se s ním setkat v té učebně. Byla jsem možná až moc nervózní, což bylo podivný, protože jsem krizové situace zvládala v pohodě. Naposledy jsem si upravila vlasy a načechrala sukni.
Zkontrolovala jsem čas - měla jsem tam být před pěti minutama, takže jsem měla zpoždění tak akorát. Konečně jsem tedy zatáhla za kliku a vešla dovnitř.
Seděl tam na lavici ve své plné kráse. Maličko rozcuchaný účes, černá košile s horními knoflíčky rozepnutými a ten jeho typický sexy úsměv.
"Hm," sjel mě od hlavy až k patě zkoumavým pohled. "Už jsem čekal že nepříjdeš," dodal po chvíli.
"Tak začneme?" zeptala jsem se ho a maličko jsem si olízla rty. Snad jsem nebyla až moc průhledná.
"Jasný, začneme. Předveď mi to kouzlo," řekl s podivným důrazem na poslední slovo a já začala mít břicho plné motýlků. Zamířila jsem na kostičku, kterou jsem měla proměnit v kočku a schválně jsem při provádění kouzla udělala špatný pohyb rukou, takže samozřejmě nevyšlo. Teď tam stála kostička s kočičíma ušima. Nevinně jsem se na Reguluse usmála. Ten jednoduchým pohybem přeměnil zmutovanou kostičku zpátky v kostičku a přišel ke mě.
"To musíš takhle," přistoupil ke mě zezadu a uchopil mojí ruku. V tu chvíli mě doslova omámila jeho vůně. Předvedl ten správný pohyb rukou a přitisk se ještě blíž kě mě. Byli jsme jako jedno tělo. Cítila jsem každý jeho nádech. "Zkus to," přikázal mi tiše a já jsem slastně zavřela oči. Doslova mě zamrazilo, když jeho hluboký hlas zazněl přímo u mého krku. V tu chvíli mi došlo že tak stojím jak tvrdé y.
"Jo, jasně," vyhrkla jsem okamžitě, abych zamaskovala ten náhlý výpadek mozku. Vyslovila jsem zaklínadlo a spolu s jeho rukou jsem udělala ten správný pohyb. Ale stejně, místo kočky se tam objevila čtyřnohá krychle s náznakem hlavy.
"Ne," zvolal a přeměnil toho mutanta zpátky. "Musíš se soustředit," pronesl takovým milým hlasem který jsem od něk ještě neslyšela.
"Dobře," odpověděla jsem v klidu. Rychle jsem si zvykla na jeho blízkou přítomnost. Chytnul mě za druhou ruku a propletl svoje prsty s mými. V tu chvíli jsem cítila jeho plnou podporu. A provedla jsem kouzlo úplně správně, tak jako na hodině.
"No vidíš," pronesl nadšeně a šel ke kočce a zanechal mě tam se silným bušením srdce. "Sice nemá drápky, ale to nevadí. A všimnul jsem jedné maličké chyby kterou děláš. Jestli ti to nevadí, můžeme to napravit."
"Tak jo, super," usmála jsem se a sedla jsem si na lavici. Překřížila jsem nohy a maličko si povytáhla sukni. Navíc jsem si vzala do ruky pramínek vlasů a natáčela jsem si ho na prst. Chvíli se na mě zkoumavě díval a pak přešel k tomu, jak mám špatný točení s hůlkou obecně. Poslouchala jsem ho, ale zároveň jsem se ho snažila co nejvíc rozptylovat. Bylo zábavný sledovat jak uprostřed výkladu zmlknul a sekundu na mě zíral a pak zase pokračoval jakoby nic.
"Zkus si to," řekl mi, když mi zrovna ukazoval nějaká cvičení na to, jak si procvičit ruku.
"Uhm," odpověděla jsem a sledovala jak se přibližoval. Měl šibalsky načechrané vlasy, které mu sahaly téměř na ramena, polodhalenou hruď, na kterou jsem se prostě musela každou chvíli kouknout a na rtech svůdný úsměv. Otřásal mnou zase ten stejný pocit jako před chvílí. To napětím mezi náma už se nedalo vydržet, ale chtěla jsem, aby on udělal další krok. V těch lepších rodech nebylo běžné, že by holka políbila kluka jako první. A navíc, chtěla jsem aby mě ulovil on. Už byl skoro u mě a jeden druhého jsme propalovali pohledem. Nachvíli už jsem začala pochybovat o tom, jestli se vůbec k něčemu chystá. Měl přece tolik šancí.
"Kašlu na to," prohlásil trošičku roztřeseným hlasem a přitiskl ke mně svoje rty. Něžně přejel po mých rtech a ke konci je lehce olízl. Pravděpodobně netušil jak moc mě nažhavil. Bylo to jako, kdyby mě někdo polil ledovou vodou. Odtáhl se a věnoval mi ten svůj typický svůdně-arogantní úsměv. Nachvíli jsem se plně věnovala těm jeho úžasným, černým očím. Přitahovala mě ta jeho arogance i jeho něžné polibky.
"Konečně," řekla jsem a přitáhla jsem si ho za lem jeho košile. Tentokrát to byl opravdu vášnivý polibek, protože já jsem se prostě nedokázala udržet. Sevřela jsem jeho spodní ret a on zas můj horní a vpíjeli jsme se jeden do druhého. Nezdál se, ale líbal úžasně. Úplně jsem roztávala a zároveň mě políval ten ledový pocit. Začal se dobývat jazykem dovnitř a já ho téměř okamžitě pustila. Bylo to naprosto úchvatný. Rukou jsem mu zajela do vlasů, on mě zase hladil po bocích, dokonce se občas dotknul mého prsa, vždycky jsem přitom málem vyletěla z kůže a on se , i uprostřed vášnivého polibku, usmál. Maličko jsem ho kousla do rtu a to zase on málem vyletěl z kůže a já se tomu musela usmát. Nakonec jsme se od sebe odlepili, protože jsme prostě museli nabrat kyslík. Nedechovala jsem se, jako kdybych běžela maraton a on byl na tom podobně. Začali jsme se tomu smát, protože jsme vypadali opravdu úžasně. Pořád mě hladil po bocích a když už jsme oba dýchali normálně znovu se mě k sobě přitáhl a já jsem zavěsila ruce kolem jeho krku. Tenhle polibek byl méně divoký, ale stejně vášní přetékal. Objímali jsme se pomocí rtů, tak jako kdybychom k sobě patřili odjakživa. Věděla jsem, že od teď mu patřím a on patří mě. Lidi z naší koleje totiž nebrali vztahy na lehkou váhu a rozhodně ne Regulus.
Začali jsme zvolňovat polibek, až jsme se jeho dotýkali rty a čelem. Přejel mi jazykem po ústech a já slastně vzdychla. V tu chvíli nám patřil celý svět.
Současnost

Sirius se naježil a odtáhnul se zpátky.
"Tohle už začíná být osobní záležitost," prohlásil Brumbál a já i Sirius jsme se na něj obrátili. " Brody a Siriusi, jděte si promluvit do vedlejší místnosti o samotě. Vy dva znáte Reguluse Blacka nejlépe, dohodnete se na tom, jaký bude náš plán. Podívala jsem se zhnuseně na Siriuse a on mi to oplatil podobným stylem. Nakonec jsem se hrdě vzedla a zamířila jsem do vedlejší místnosti. On něco ještě pošeptal Potterovi, který seděl vedle něj, zasmál se své, určitě moc vtipné poznámce na můj účet, zvedl se a nevzrušeně se došťoural za mnou.
Tuhle kapitolu bych chtěla věnovat Zasněné* a luciaskovi9, protože jejich komenty mě dokopali k tomu, abych napsala tuhle kapitolu, za což jim děkuju, já jsem totiž strašně líná. Ani nemáte tušení jak na mě ty komenty působí :)...Takže díky díky díky :)

•16. kapitola - Přes překážky...

28. dubna 2011 v 20:09 | Drow
Ještě chvíli jsem na něj zírala a vychutnávala si jeho přítomnost.
"Tak jo, máme práci," seskočila jsem z lavice. V tu chvíli jsem prostě zpanikařila, nechtěla jsem aby se v tuhle chvíli stalo něco víc, ale zároveň mě neskutečně lákal. Ale teď je ještě brzo. Já jsem hledala vážnější vztahy, ne nějaký jednorázovky.
"Jasně," odpověděl úplně v pohodě a já jsem byla ráda.
"Takže," popadl starou knížku a začal hledat ten lektvar. Pořád mu na rtech hrál jakýsi druh úsměvu.


~ 1.kapitola

15. dubna 2011 v 20:39 | Drow
O dva roky dříve...
Dneska jsem neměla na jídlo nejmenší pomyšlení. Nevím proč, prostě jsem jenom seděla ve Velké síni a čekala až dojedí ostatní z naší koleje.
"Hej, Brody!" zamával mi někdo před očima. "Co si o tom myslíš?" zeptala se mě.
"Em...Jo, není to tak špatný," snažila jsem se to nějak zamluvit. Snad mi to Narcisa spolkla. Neměla jsem ani páru o čem se mluví.
Podívala jsem se na ostatní a sledovala jejich reakce. Snad jsem neodpověděla na něco typu: Myslíš, že je Brumbál sexy?, nebo něco podobnýho.
Všichni ale vypadali spokojeně, takže to asi vyšlo. Jenom Regulus se maličko uchechtl, ale to je v pohodě.
Poslušně jsem počkala až všichni dojí a pak jsme se jako skupina všichni zvedli. Já, moje nejlepší kamarádka Inna, Narcisa, Regulus, Barty a připojil se k nám ještě Lucius, ten ale nebyl z našeho ročníku. Ale před pár dny byli svýma rodičema Lucius a Narcisa zasnoubeni a od tý doby spolu začali tak nějak chodit. Narcisa byla podvojná a nechala si všechno líbit a Lucius byl rád, že jí má jistou.
Děsila jsem se, že by mi tohle moje rodiče udělali taky. Ikdyž u nás v rodině to neni běžný. Ani můj bratr nebo moje sestry sice ještě nebyli pod pantoflem a rodiče jim nikdy nic nepřikazovali. Spíš doporučili, to je tak všechno. Ale co, je mi teprve 16, nad takovýma věcma jako je manželství si opravdu nehodlám lámat hlavu.
Šli jsme na hodinu formulí a jako obvykle jsme přišli poslední. Kupodivu tady pořád zbývali místa vzadu, protože tady naštěstí nebyli takový individua jako v sedmým ročníků. Myslím teda Nebelvírský. V sedmým ročníku byl i Sirius. Pěkný kvítka, on a Potter. No nic, chtěla jsem si sednout k Inně, jako vždycky, ale ta mě zastavila před třídou.
"Počkej," zatáhla mě do rohu.
"Co je?" zeptala jsem se překvapeně.
"Sedni si dneska k Regovi,"
"Myslíš?" zeptala jsem se jí nejistě. Věděla, že se mi docela líbil, ale vůbec jsem netušila, jak je na tom on.
"Jo, určitě...Říkal ať dneska vyklidím pole," mrkla na mě.
"Tak jo," odkývala jsem a přemýšlela se jakou taktiku zvolím.
Došly jsme do třídy a já začala hledat lavici ve které seděl on. A, samozřejmě, lavice co nejvíc vzadu. Hodila jsem na sebe neutrální výraz a zamířila přímo k němu, a v tichosti jsem si sedla.
"No teda," začal a já se na něj překvapeně otočila. "Tys teda fakt přišla, jo?" usmál se poněkud arogantně.
"Už to tak bude...Ale být tebou, tak si to ověřím ještě jednou. S tvým postřehem..."
"Uh, tady má někdo drápky," rýpnul si do mě. Přiblížil se a vzal do ruky moje dlouhé blond vlasy a začal si je namotávat na prst. Normálně bych se po něm něčím ohnala, ale musela jsem přiznat, že jsem tak trochu byla vykolejená a v tu chvíli jsem se nevzmohla na sebemenší pohyb.
Přešel od vlasů k mému obličeji. Začal mi prstem přejíždět to tváři a mě začala naskakovat husí kůže. Netušila jsem jak to na mě může zapůsobit. Ovládla jsem se a po chvíli jsem odstrčila jeho ruku a odsunula jsem se dál. Tak snadno mě nezíská, chlapeček jeden. Už už chtěl něco namítat ale naštěstí začala hodina.
Bylo to celkem v klidu, Kratiknot byl v pohodě. Ke konci hodiny jsem se rozhodla, že toho Reguluse trochu poškádlím. Začala jsem mu svojí nohou pomalu třít o tu jeho. Kdybyste viděli ten jeho překvapený výraz, měla jsem co dělat, abych se nerozesmála.


Současnost

Doufala jsem, že by mohl Brumbál považovat tenhle nápad za neuskutečnitelný. Bláznivý, průhledný, obyčejný, špatný, nebezpečný....cokoli z toho. Takhle zrazená jsem se necítila už hodně dlouho. Ale už jsem na tom byla hůř. S nepatrnou nadějí jsem se otočila na Brumbála.
"To je velice zajímavý nápad," přikývl.
Jasně, proč všechno neřešit přes postel?!

O dva roky dříve
Regulus se mnou těď začal sedávat skoro každou hodinu. A musím přiznat, že poslední dobou to mezi náma docela jiskřilo. Začali jsme hrát takový menší souboj kdo toho druhého svede dřív. Začala jsem se oblíkat o něco vyzývavěji, než obvykle. A takové to "Jé, spadla mi tužka" a ohnout se pro ní, nebo se ho "omylem" dotknout bylo na denním pořádku. On ale taky nezůstával pozadu.
Ta hra se mi začínala čím dál tím víc líbit a začánalo být těžké soustředit se v jeho přítomnosti. Kdykoliv seděl vedle mě, myslela jsem prakticky jenom na to že je vedle mě. Soustředila jsem se na svoje pohyby, mnohem častěji jsem si upravovala vlasy, nebo jsem si začala jemně pohrávat se svými rty, když jsem věděla, že se dívá.
Na obědech, nebo vlastně kdekoliv jinde jsem se snažila letmo zachytit jeho pohled. A vždycky když se to povedlo, jsem použila ten pohled o kterém jsem si myslela, že je nejpronikavější, mírně jsem se usmála, napočítala jsem do tří a pak jsem přerušila oční kontakt.
Už mě ale štvalo, že jsme se jaksi zasekli na té úrovni věčného svádění a tak jsem se rozhodla rozhodit síť a doufat že se chytí. Co jsem ale chtěla, aby první krok udělal on, jenom jsem mu chtěla poskytnout příležitost. A to co nejdříve.
Právě skončila hodina přeměňování, dneska jsme dělali obzvláště obtížný kouzlo. Věděla jsem, že Regulus ho zvládl v pohodě. Já jsem s ním popravdě neměla žádné problémy, ale to nemusí nikdo vědět.
"Hej, Regulusi," počkala jsem si na něj na chodbě. Odpojil se od ostatních a pokynul jim na znamení, že mají dál pokračovat bez něho.
"Copak, zlato?" zeptal se trochu tajemným hlasem a s tím mírně arogantním úsměvem na tváři.
"Potřebuju tvojí pomoc," usmála jsem se nevinně a zamrkala jsem. Začal se nebezpečně přibližovat, takže jsem pomalu začala ustupovat dozadu.
"Ale, tak slečinka potřebuje pomoc," usmál se.
"Uhm," přikývla jsem a zeširoka jsem se usmála. Sklopila jsem zrak a potom jsem se mu podívala přímo do těch hnědých očí.
"A co potřebuješ?"
"Em," uchechtla jsem se a začala jsem si namotávat vlasy na prst. "Víš jak jsme teď zkoušeli to nové kouzlo?"
Přikývl a pořád se přibližoval. Zlehka jsem narazila do zdi, už jsem nemohla dál.
"No, tak já si nejsem jistá, jestli jsem ho pochopila správně," zašeptala jsem koketně a opřela jsem se o zeď. Regulus se rukama opřel o zeď za mnou, tak, že mě uvěznil. "Myslíš, že bys mi to mohl vysvětlit?"
"Žádnej problém. Kdy máš čas?" zeptal se a mě bylo jasné, že by se na mě nejraději vrhnul rovnou. Ale takovou radost jsem mu nechtěla udělat, ale když byl takhle blízko, bylo těžké odolat.
"Hm...co třeba ve čtvrtek, po runách?"
"Klidně," zašeptal a levou rukou začal sjíždět po mém boku. Nemůžu říct, že by se mi to nelíbilo, právě naopak, bylo neskutečně těžké se na něj jenom škodolibě usmát a vykroutit se z jeho sevření.
Odešla jsem na další hodinu, ale ještě jednou jsem na něj ohlídla, protože toho jeho úsměvu jsem se nemohla nabažit.
Ještě ten večer jsem odepsala svojí sestře Barbaře na její dnešní dopis. Ta vyšla Bradavice už minulý rok a musím říct, že letos mi tu dost chyběla. Měla jsem ještě sestru Alectu a bratra Amycuse v sedmém ročníku, ale oni, jelikož byli dvojčata, se vždycky bavili spolu dohromady a já jsem se vždycky bavila víc s Barbarou.
Psala jsem jí prakticky o všem co se dělo v Bradavicích a ona zase o tom co se děje mimo tuhle školu.
Když jsem vcházela do sovince, srazila jsem se s osobou, kterou bych tu čekala jako poslední.
"Ale, co ty tady?" zeptal se a s nedbalou elegancí se opřel o stěnu.
"Co asi. Posílám dopis," odpověděla jsem a šla jsem najít svoji sovu.
"Všiml jsem si, že se nějak moc motáš okolo bratra," ozval se znovu po chvíli.
"Ty seš tu pořád?"
"Jo, sem tady pořád." odpověděl nerudně. Jedinou mojí reakcí bylo, že jsem na něj ušklíbla. "Jak jsem řekl, moc se motáš okolo bratra."
"Co je vlastně tobě do toho?" obořila jsem se na něj. Otočila jsem se a dívala jsem se mu přímo do očí.
"Jenom to chci říct, pro tvoje dobro, že Regulus je pěknej hnusák a k holkám se nechová zrovna nejlépe."
"A to se naučil od tebe?" zeptala jsem se ho cynicky.
"Myslím to vážně."
"Já taky. S kým se stýkám je moje věc. Ty ses o mě nikdy nestaral, takže nechápu proč by si mi měl teď kecat do života."
"Jestli chceš, klidně se můžu starat. Klidně teď, jestli chceš," usmál se oslnivě a mně neušel ten jeho dvojsmysl.
"Upřímně, Siriusi, je mi tě líto," otočila jsem se ke své sově, přivázala jsem jí lísteček k noze a zamířila jsem k východu. "Je mi tě líto, protože i já a všichni ostatní máme větší šanci najít někoho, kdo nás bude milovat proto jací jsme, ne proto jakou úžasnou pověst máme. To ty očividně nikdy nepoznáš," otočila jsem se směrem k němu. Na moment to vypadalo, že snad i Sirius ztratil svůj pověstný úsměv. Hned se ale vzpamatoval.
"Zrovna ty mi o tom povídej. Nepoznáš lásku, ikdyž jí máš přímo před nosem. Bývala si v pohodě, dřív, teď už ne. Stává se z tebe typická Zmijozelačka....Užij si s bratrem, ale až tě odhodí jako použitý kotlík, nechoď brečet za mnou."
Chvíli jsem tam stála jako přikovaná a přemýšlela o pravém významu jeho slov. Potom jsem se v tichosti vydala zpět do sklepení. Celou cestu mi jeho slova zněla v hlavě jako ozvěna.

Stejně se všichni sejdem v pekle...

7. dubna 2011 v 19:39 | Drow |  Jak to vidím já....
Jako malá jsem se vždycky bála čertů. Vždyť jsem taky přece jednoho měla pod postelí, tím jsem si byla naprosto jistá. Ožíval vždycky když jsem se dívala, vždycky když byla tma. Proto jsem musela mít na chodbě rozsíceno a jakmile jsem ulehla do postele tak zavřít oči. Pamatuju si vždycky ten strach, když jsem se probudila v noci nebo když jsem nemohla usnout. Moje fantazie se vždycky rozjela na plný obrátky a příšery jsem ve tmě viděla všude.

~ Prolog

3. dubna 2011 v 22:09 | Drow
S hlasitým prásk jsem se objevila v té nejšpinavější části Londýna. Rovnou jsem pokračovala přímo ke štábu. Tady to bylo opravdu pod mojí úroveň, pomyslela jsem si a opatrně jsem našlapovala ve svých luxusních botách. Bylo mi jich tak líto.
Když už jsem konečně došla k tomu pravému domu, vytáhla jsem hůlku a zamířila na domovní zvonky.
"Abriedo" zašeptala jsem a objevili se tajné dveře. Otočila jsem se, jestli mne náhodou někdo nesleduje a vešla jsem dovnitř.
"Kdo jsi?" zeptal se hlas.
"Brody Carrowová" odpověděla jsem suše.
"Jaká je barva noci?" zachraptěl hlas znovu.
"Chladná jako led," odpověděla jsem netrpělivě. Tak kontrolní otázka byla fakt pitomá. Teprve teď jsem mohla doopravdy vejít.

"No konečně se ukázala naše madam," přivítal mě Black s přehnaným důrazem na poslední slovo.Neodpověděla jsem a jenom jsem se na něj ušklíbla. On mi opravdu nechyběl.
Sundala jsem si kabát a zamířila jsem do zasedací místnosti. Většina lidí už tady seděla, teda co jsem alespoň já věděla. Moc dobře jsem je neznala.
Sedla jsem si a čekala jsem co se bude dít. Asi tak za deset minut se tu konečně objevil ten na koho tu všichni čekali. Pozdravil se s nějakýma lidma a potom už si konečně sedl do čela stolu.
"Jsem rád, že vás tu zase vidím," začal a přejížděl všechny svým pronikavým zrakem. "Minulá akce v Oxfordu se, jak všichni víte, proměnila v katastrofu. Máme málo infomací, jsme vždycky o krok pozadu. Na druhou stranu se nám ale podařilo odhalit dva lidi na ministerstvu, kteří byli pod kletbou Imperius. Nesmíme dovolit, aby se Voldemort zmocnil ministerstva. Navíc taky máme několik redaktorů v Denním věstci....Ale jak jsem říkal už na začátku, musíme se dostat co nejblíže k Voldemortovi a jeho Smrtijedům."
Asi tak dva nebo tři lidi se na mě podívali. Bylo mi jasné, že se mě to bude týkat. S Brumbálem už jsme o tom tak trochu mluvili. Už jsem byla smířená.
V téhle společnosti jsem nebyla moc oblíbená. Přece jenom, byla jsem to já, kdo tu byl černá ovce. Člověk by nečekal, že tu uvidí někoho jako mě. Typická Zmijozelačka, jak prohlásil Sirius.
Byla jsem hrdá na svůj původ a to všechno, ale to zabíjení mudlů a nečistokrevných kouzelníků a povyšování těch čistokrevných kouzelníků mi upřímně vadilo. Takže jsem se rozhodla bojovat proti Voldemortovi. Zprvu docela obtížný úkol, ale nakonec jsem začala tajně pracovat pro Brumbála, teda pro Fénixův řád.
Většina lidí tady pro mě byla naprosto nedůležitá. Nevšímala jsem si jich, ale oni si občas až moc všímali mně. Jako třeba ta Weasleyová, co seděla naproti mě. Ta mě fakt nemusela.
"Už se nám podařilo trochu proniknout k jednomu Smrtijedovi, ale to prostě nestačí."pokračoval. "Potřebujeme špiona uvnitř. Jak všichni víte, slečna Carrowová byla vždycky na naší straně a právě ona by mohla k Voldemortovi proniknout nejsnáze."
Bylo zajímavé sledovat reakce zde přítomných. Při každém vyslovení pravého jména toho-jehož-jméno-nesmíme-vyslovit se většina z nich nepříjemně ošila, nebo třeba teď jak zmínil moje jméno, tak se na mě otočilo celé osazenstvo kulatého stolu.
"Ale bylo by nesmírně nápadné, kdyby se rovnou přimotala k Voldemortovi. Chci se zeptat, má někdo nápad, jak slečnu Carrowovou dostat nejblíže k Voldemortovi?" zeptal se ostatních. Bylo mi fakt nepříjemný když o mně mluvili tímhle stylem. Rozhlédla jsem se po ostatních. Nikdo ani nedutal. Až na Siriuse. Ten tam seděl a na tváři měl vítězoslavný úsměv. Už jsem se děsila, co zase vymyslel. Od...šestého ročníku mě neměl rád. Teda, od jeho sedmého ročníku.
"Já bych o něčem věděl," ušklíbl se na mě.
"Ano, pane Blacku?" zeptal se ho Brumbál a pro změnu se zrak všech přítomných upíral k Siriovi.
"Víte, v šestém ročníku tady slečna Carrowová měla dost vážný poměr s mým mladším bratrem, Regulusem, a můj bratr je Smrtijed, takže, stačí aby se k němu navrátila a on už jí určitě nějaké informace poskytne. Nebo zařídí aby se k nim mohla přidat," dokončil.
Tohle byla od něj pěkná podpásovka. Hnusák jeden. Od tý doby jsem co jsem začala chodit s jeho bratrem jsme se jenom hádali. Taky tomu teda pomohlo, že jsem byla ve Zmijozelu, takže mě vlastně nesnášel preventivně od prváku.
Nahlas jsem polkla a na sekundu se mi na tváři objevil vyděšený výraz. Byla jsem ale trénovaná ze Zmijozelu, takže jsem to rychle zamaskovala. Bála jsem se toho co bude následovat...

Kam dál